PSYCHOSOFIE 1

 

Moudrost o člověku, duši a duchu

 

Základní prvky duševního života

 

Část druhá

 

Moudrost o duši (Psychosofie)

 

Berlín, 1-4. listopadu 1910

 

Přednáška první

 

Základní prvky duševního života

 

(na počátku přednášky byl recitován přepis básně podle Dr. Steinera z Goethova mladického období The Wandering Jew - Potulný žid)

 

Na Generální schůzi v loňském roce jste slyšeli cyklus přednášek o Anthroposofii. Letos podám cyklus přednášek nazvaný Psychosofie z podobného úhlu pohledu, a později bude nezbytné dát třetí kurz o Pneumatosofii. Tímto způsobem tyto tři přednáškové cykly vytvoří most spojující tři světy, ve kterých žijeme. Tak se uzavře okruh, který nás oklikou přivede zpět k výchozímu bodu.

 

Psychosofie má za cíl studovat lidskou duši počínaje tím, co sama může zažívat zde ve fyzickém světě, ale pak vystupuje k vyšším oblastem, aby ukázala, že život, se kterým se střetáváme a můžeme pozorovat ve fyzickém světě, vede k zábleskům vyššího duševního života, ze kterého nám takříkajíc vychází vstříc světlo theosofie. Během těchto přednášek nás budou zaměstnávat různorodé úvahy. Počínaje zdánlivě jednoduchými záležitostmi, budeme vystupovat k pozorování oněch jevů duševního života, které nazýváme pozornost, paměť, vášně, emoce. Budeme zkoumat oblasti pravdivosti, dobra a krásy. Pak budeme pozorovat fenomény, které ovlivňují lidský život prospěšně nebo škodlivě, ze kterých povstávají skutečné příčiny nemoci, která v současné době ovlivňuje a zasahuje do našich duševních životů. Což nás přivede do bodu, kde psychické prvky vstupují do našeho fyzického života, do naší každodenní práce. Budeme muset prostudovat vzájemné působení mezi tělesným blahem či žalem a formami našeho duševního života. Naše náhledy nás povedou k vyšším idejím lidské společnosti, a budeme uvažovat o jevech našeho každodenního života, takových jako je původ našeho vnímání plynutí času, a jak tyto naopak ovlivňují duševní život, a odhalují se v různorodých sřetězeních. Pak budou uvedeny zvláštní účinky nudy a mnoho jiného, stejně tak jako léky na slabou paměť, nedostatek silného myšlení, a tak podobně.

 

Jistě chápete, že k detailnímu vysvětlení duševního života je nutno prozkoumat sousední oblasti. Theosofie, samozřejmě, vám už poskytla mnoho mentálních obrazů pro spojení duševního života člověka k jiným oblastem. Jste obeznámeni s uspořádáním přirozenosti člověka jako těla, duše a ducha, z čehož je přirozené usuzovat, že duševní život přichází do kontaktu na jedné straně s tělesným životem, a na druhé straně s životem spirituálním. To je krok, který vede vzhůru od anthroposofie k psychosofii, a v budoucnosti bude muset vystoupat od psychosofie k pneumatosofii.

 

Když studujeme tento duševní život sám, mezi jeho dvěma ohraničeními, tak se musíme ptát, co to je. Nuže, vše, co jsme navyklí nazývat vnějším světem, vše co vidíme před sebou a kolem sebe - zvířata, rostliny, minerály, mraky, řeky - cokoli s čím se setkáváme na fyzické rovině, to nezahrnujeme do našeho duševního života, bez ohledu na to, jaké mentální obrazy můžeme k našemu vnímání přidat.

 

Růže, se kterou se setkáme na fyzické rovině, není částí našeho duševního života, ale když nám dává potěšení, tak v naší duši stimuluje něco jako radost, a tato skutečnost potom našemu duševnímu životu náleží. Setkat se s člověkem a utvořit si pojem o jeho vlasech, jeho výrazu atd., to není funkcí duševního života, ale mít o něho zájem, cítit k němu lásku nebo antipatii, to je zážitkem duše. Tímto způsobem je třeba charakterizovat jevy týkající se duše.

 

Nyní přejděme k něčemu jinému. Předpokládejme, že sledujeme člověka provádějícího nějakou činnost, což v nás vytváří pocit dobrého skutku, morálně chvályhodného. Duševní zkušenost takového druhu zahrnuje něco více. Zde už to není otázka, jak ten čin vznikl, dokonce ani jestli jsme byli pohnuti, při hodnocení tohoto činu, láskou nebo nenávistí; nacházíme něco dalšího ještě za tím, co jsme takto charakterizovali. Jakmile posuzujeme čin jako dobrý nebo špatný, tak hrají úlohu vyšší zájmy. Když nazýváme čin dobrým, tak víme, že by bylo špatné, pro tuto kvalitu, kdyby byla závislá na našem rozhodnutí. Musíme naši osobnost oddělit od otázky, zda je nějaký čin dobrý nebo špatný. Pravda, ono rozhodnutí vyvstává v nás, ale nezávisle na nás. Nic ve vnějším světě nám nemůže říct, že ten čin je dobrým činem; to rozhodnutí se musí odehrát uvnitř nás, ale bez vlivu lásky nebo nenávisti. Všechny takové vnitřní zážitky, které mají význam, který je však nezávislý na naší vnitřní náladě, takže se stává nepodstatným, zda vyneseme rozsudek nebo ne - při všech takových zkušenostech hraje úlohu v lidské duši duch. Takto jsme charakterizovali poměr lidské duše k vnějšímu světu tím, že jsme si tyto tři situace, poměru k vnějšímu světu, prozkoumali.

 

Shrneme-li to, tak jako první sledujeme něco, co patří k vnějšímu světu: růži. Jako druhé - něco prožíváme ve spojení s ní: potěšení. A za třetí, něco v nás vyvstává, ale něco, co musí být na nás nezávislé: úsudek (dobro nebo zlo). Vnější svět se musí odhalovat duši prostřednictvím těla. Duševní zážitky se odehrávají výhradně uvnitř nás, a duch sám sebe vyjadřuje uvnitř duše. Hlavní smysl je v tom, mít neustále pevně na zřeteli, že duše stoupá a klesá ve vnitřních projevech.

 

Nyní zbývá nalézt to, co přináší charakter našeho duševního života k našemu vědomí, také z vnitřku. Zatím jsme zkoumali duševní život ohraničený z venčí. Nyní se podíváme, jak ho můžeme charakterizovat z nitra, bez ohledu na to, co je sousedící, a jasně vyjádřit pojmem, co označujeme jako čirý duševní princip. Musíme si osvojit mentální obraz duše, jak se projevuje na fyzické pláni.

 

Základní charakter čisté duše, čirého psychického zážitku, můžeme popsat dvěma způsoby. Řečeno přesně s ohledem k pozemským podmínkám, a poukazujíc přesně na vnitřní jevy duševního života ohledně jejích hranic, existují nejprve dva pojmy, které můžeme aplikovat na lidské čistě duševní zkušenosti, a na nic jiného. Vnitřní jev duševního života - její vnitřní vlnění - zřetelně ukazuje její hranice, a musí být zmíněny rysy těchto hranic. Proto je mým příštím úkolem charakterizovat tyto vnitřní jevy duševního života, a to, jak jsem říkal, může být učiněno dvěma způsoby. Dnešní přednášku budeme věnovat nalezení pojmů, ale nevadí; velmi nám to pomůže v porozumění jevům, které se nás důvěrně týkají. Je to záležitost sbírání údajů, které jsou výjimečně důležité v souvislosti s naším duševním životem, ať už zdravým nebo chorobným.

 

Jeden pojem, kterým může být čistý duševní princip charakterizován, je úsudek. Úsudek je jedna aktivita duše, a zbývající psychické zkušenosti mohou být shrnuty tím, co nazýváme vnitřní zkušenost lásky a nenávisti.

 

Abyste tomu správně rozuměli, tyto dva pojmy – usuzování, a láska a nenávist - zahrnují celý duševní život. Všechno ostatní označuje něco, co pochází zvenčí, z těla, nebo z vnitřku, z ducha. Uvidíme, jak plodné se může pečlivé studium těchto dvou duševních aktivit stát. Všechno přináležící duši je tedy buď usuzování, nebo to, co žije v lásce a nenávisti; v základě těchto dvou pojmů jsou pouze čistě duševní aktivity. Na jedné straně úsudek, a láska a nenávist na druhé - to jsou síly duševního života, které se vztahují výlučně a pouze k němu.

 

Pokud si chceme navzájem správně rozumět s ohledem k těmto dvěma základním silám duše, tak je potřeba, abychom si nejprve zřetelně představili význam usuzování uvnitř duševního života, a poté roli, kterou hraje v duševním životě láska a nenávist. Mluvím o úsudku ne z hlediska logiky, ale jako o aktivitě zahrnující vnitřní duševní proces usuzování; nejde o soud, ale onu činnost, aktivitu, usuzování.

 

Pokud jste dospěli k tomu, že připustíte, že růže je červená, tak jste usuzovali; byla zapojena činnost úsudku. Pokud jste vnitřně nuceni říct, že růže je červená, že člověk je dobrý, že Sixtinská madonna je krásná, že kostelní věž je vysoká, tak se setkáváte s činnostmi vnitřního duševního života, které označujeme jako usuzování, úsudek.

 

A teď, jak je to s láskou a nenávistí? Malé zkoumání vlastního nitra vám ukáže, že neprocházíme vnějším světem takovým způsobem, že by naše duše, většinou vnějších jevů, zůstávala nedotčena. Procházejíc krajinou, vidíte vrcholek hory zahalený v mracích, a zažíváte ve své duši radost. Pod tímto zážitkem leží skutečnost, že milujete to, co prožíváte, když jdete krajinou. Vše, co existuje v jakémkoli zážitku, ať už je to radost nebo hrůza, tak se jedná o lásku nebo nenávist. Láska a nenávist je ukryta v mnoha druzích duševních prožitků, protože nás neustále provázejí, od rána do večera. Pokud vidíte někoho páchat zlý skutek a jste tím odpuzováni, tak máte skrytý zážitek nenávisti, stejně tak, jako když se odvrátíte od páchnoucí květiny. Láska a nenávist doprovázejí duši neustále, a stejně je to i s usuzováním.

 

Když nyní budeme pozorovat důležitý průvodní jev usuzování, tak se můžeme dovědět o fenoménu vnitřního duševního života ještě víc. Jde o to, že všechno usuzování má účinek na duševní život, a tato skutečnost je klíčem k duševnímu životu. Tím, že vytváříme soud "růže je červená", "ten muž je dobrý", tak obdržíme v duši výsledek. To může být charakterizováno tímto způsobem. Když jsme usuzovali, a závěrem toho usuzování byl pojem " červená růže", nebo"dobrý muž", tak úsudek "růže je červená" byl proměněn v pojem " červená růže". A jako bytost obdařená duší, pak pokračujete v životě s tímto pojmem. Každý soud je splynutím pojmů. Máme zde na jedné straně růži a na druhé červenou. Ty stékají k sobě navzájem a spojují se v pojem "červená růže", který nesete v sobě v dalším duševním životě.

 

Může to znít suše, ale je to nezbytné pro pochopení duševního života. Duševní život, ani jeho vztah k vyšším oblastem, nemůže být přesně pochopen bez vědění o tom, že soudy (úsudky) směřují k představám.

 

Zážitky lásky a nenávisti na druhé straně, nedávají vzniknout otázce, jak se spojují, ale spíše otázce  ohledně toho, kde vyvstávají. V případě usuzovaní je otázkou „Kam?“ a odpověď zní „Směrem k pojmu“. Ale ohledně lásky a nenávisti je otázkou „Odkud?“. Vždy nacházíme jeden popud v duševních zážitcích samotných, který dává povstat lásce a nenávisti, jakýsi impuls, který proniká do duševního života jakoby z jiné části.  Všechna láska a nenávist může být zpětně sledována k tomu, co ve vnitřním životě duše nazýváme touha. Vstupuje z jiného směru, a je podkladem pro lásku a nenávist, které se manifestují v duši, touhu můžeme nalézt vždy proudící do našich duševních životů. Z jedné strany do něj proudí touha, která se projevuje v lásce a nenávisti. Na druhé straně činnost usuzování vede k představě.

 

Touha je něco, o čem můžete snadno uznat, že přirozeně vyvstává z duševního života. Její zevní příčina vám nemusí být vůbec známa, ale vy skutečně víte, že se objevuje ve vašem vnitřním duševním životě, a že vždy je výsledkem láska a nenávist. Stejným způsobem si uvědomujete, že váš soud "růže je červená" vyvstává v duši, ale když tento úsudek vyvrcholí v představě (vizualizaci), tak musí mít vnější platnost. Usuzování se odehrává v duši; vyvstává z vnitřního života. Můžeme to vyložit také takto: v první řadě, touha - z důvodů nám dnes neznámých - se manifestuje v duši, a projevuje se v lásce a nenávisti. Ale stejným způsobem - také z neznámých důvodů - duše dovolí vstoupit pouze tomu úsudku, který vstoupí ze zdravého pramene její vlastní bytosti, a poskytnutý soud vznikal určitým způsobem, kdy pak ta představa musí být platná pro vnější svět.

 

Bude se vám zdát divné, proč jsem tak rozvláčný při vyjádření základních pojmů duševního života. Můžete si myslet, že tyto věci mohou být probrány mnohem rychleji a vskutku mohou, ale právě protože tyto vztahy zůstávají převážně nepovšimnuty ve vědeckých kruzích, tak se páchá chyba za chybou. Zmíním se o jedné základní chybě, která je dnes běžná.

Vykreslujíc dalekosáhlé závěry, ti kteří mají podíl na této chybě, se zapletli ve špatných pojmech; vycházeli z úplně špatných předpokladů. V mnoha knihách o fyziologii můžete nalézt stanovisko, že pozvednutí ruky nebo nohy je způsobeno skutečností, že máme dva druhy nervů. Ty, které vedou ze smyslových orgánů do mozku nebo míchy, a které takříkajíc přináší mozku zprávy, předpokládá se, že se liší od druhého druhu, které se nazývají motorické nervy, oproti smyslovým nebo senzorickým nervům. Podle této teorie, když vidíme objekt, tak vzkaz ze smyslového orgánu je nejdříve přenášen do mozku, kde takto užitý podnět má proudit ven do nervu, který vede ke svalu, a poté vznikne impuls, který způsobí pohyb.

Podle duchovní vědy tomu ale tak není. To, co se nazývá motorický nerv, vskutku existuje jako fyzický útvar, ale neslouží k tomu, aby podněcoval k pohybu. Slouží pouze k tomu, aby nám umožňoval vnímat náš vlastní pohyb, ověřit si to, přinést náš vlastní pohyb do vědomí. Právě tak jako oční nerv, díky kterému vnímáme vnější událost, je nervem senzorickým, tak svalový nerv vedoucí k ruce, je také senzorickým nervem, jehož funkcí je sledovat pohyb naší ruky. Tento příklad chybného vědeckého myšlení je základní chybou, která otrávila všechnu fyziologii a psychologii.

 

Naším úkolem je správně porozumět jakou roli hrají tyto dva prvky naší duše, usuzování, a láska a nenávist. Hrají totiž obrovskou roli, protože celý duševní život se odehrává v mnohonásobných kombinacích těchto dvou prvků. Vykládali bychom si ale tento duševní život špatně, kdybychom nepamatovali na vnější síly, ne přímo duševní, které neustále přestupují hranici. První příklad toho, co se nám stává, s čím se setkáváme všude v každodenním životě, kolem čeho je náš každodenní duševní život postaven, jsou smyslové zážitky. To jsou ty rozmanité zkušenosti přinášené uchem, okem, jazykem, nosem atd. Co prožíváme skrze naše smysly přijímáme svým způsobem do naší duše, a tam dále žijí. Pokud máme toto na mysli, tak můžeme skutečně mluvit o naší duši, sahající až k určité hranici, která je hranicí našich smyslových orgánů. Postavili jsme jakési strážné na hranice našeho duševního života, a co nám tyto stráže hlásí o vnějším světě, přijímáme do našeho duševního života, a neseme dál.

 

Můžeme se nyní ptát na ony účinky v duši, které prožíváme skrze naše smyslové orgány. Co je prožíváno uvnitř našeho duševního života, když vnímáme naším uchem tón, okem barvu, nosem vůni? Nuže, studium těchto smyslových zážitků zpravidla vede špatným směrem. Věda selhává, když čelí faktům, že procesy odehrávající se na hranicích našeho duševního života jsou složené ze dvou faktorů, dvou prvků. Jeden prvek je vnímání, naše bezprostřední zkušenost vnějšího světa. Vnímáte tón, barvu, vůni a tak dále - to znamená jejich vjem - pouze když jste v kontaktu s vnějším podnětem. Vjem, interakce vnějších a vnitřních faktorů, přestává náhle, když se odvrátíte, zavřete oči a podobně.

 

Co to dokazuje? Když uvažujete o bezprostředním vnímání ve spojitosti se skutečností, že později něco víte (znáte ten tón, tu barvu atd.), tak to dokazuje, že jste si udrželi něco z vašeho zážitku vnějšího světa, ačkoli ten zážitek ustal. Co to znamená? Že něco zcela vstoupilo do vašeho duševního života. Něco, co se stalo částí vašeho duševního života, tam musí nevyhnutelně žít svým vlastním životem, protože si to nesete s sebou dál. Kdyby to bylo částí vnějšího světa, tak byste to nemohli v sobě nést dál. Můžete si dále udržet vjem barvy, percepci vjemu barvy, pouze pokud to zůstalo uvnitř vaší duše.

 

Je nutné rozlišovat mezi smyslovým vnímáním samotným a tím, co dále nesete v duši, když se oddělíte od vnějšího světa. Zkušenost, která pochází od objektů, budeme nazývat vnímání, a to, co dále neseme ve své duši, cítění. Jako základ, pro následující výklady, mějte na paměti ten ostrý rozdíl mezi smyslovým vnímáním a tím, co zůstává jako cítění (pociťování). Vnímání barvy ustává, když se odvrátíte; pocit z ní zůstane. Obyčejně takové jemné rozdíly nejsou nutné, ale pro tyto čtyři přednášky jsou vhodné. 

 

Takže pokračujeme naší cestou a neseme si tyto pocity v duši. Nyní se ptáme, jestli to může být tak, že tyto pocity, odvozené z vnějších předmětů, představují nový prvek duševního života, jako opak ke usuzování a fenoménům lásky a nenávisti, které jsme označili jako výlučné prvky? Pokud je to ten případ, tak jsem vinen z toho, že jsem vynechal něco, co také představuje vnitřní zážitek, totiž pociťování. Ale tak se ty věci nemají; cítění není oddělený prvek duševního života.

 

Když smysly vnímáte červenou barvu, červená barva není vnitřním zážitkem, protože je to objekt, který je červený. Kdyby "červená" byla nějaký vnitřní duševní zážitek, tak by celé vaše vnímání barev nebylo k ničemu dobré. Ona kvalita "červená" nepochází z vašeho duševního života. To, co se zde odehrálo, byla aktivita, kterou jste se zaobírali, abyste si v sobě odnesli něco z té červeně. Co jste dělali při setkání s růží, to je vnitřní duševní život. Tato činnost vaší vnitřní duše není ve skutečnosti nic jiného, než splynutí toho, co jsem vám popisoval, jako dva základní prvky duševního života.

 

Pak ale musíme zvážit následující. Pokud je pravda to, co jsem vám o těch dvou prvcích říkal - jestli láska a nenávist vycházejí z touhy, a usuzování vede k vizualizaci (představování) - potom to, co bylo charakterizováno jako pociťování, musí mít vztah k těmto dvou prvkům, také v případě smyslového zážitku. Smyslový zážitek musí být doprovázen láskou a nenávistí, a úsudkem. Představte si, že máte smyslový zážitek barvy, a sledujte zblízka, co se děje:

 

 

Touha a usuzování proudí k hranici vnějšího světa a stávají se představou hmotného objektu.

 

 

Nad tlustou čarou je vnější svět, pod ní je svět duše. Ta čára je hranice. Když na této hranici nějaký objekt působí otisk na smyslové orgány a přivodí zážitek - například barvy, tento zážitek se musí setkat s výsledky lásky a nenávisti, a usuzování, vycházejících z duše jako představa. Nic jiného nemůže vyplynout z duše.

 

Ale nicméně si všimněte, jaký důležitý rozdíl může existovat mezi různými druhy touhy, různými druhy úsudku. Jako příklad, předpokládejme, že zatímco čekáte na vlak, jste ve stavu denního snění, ve vašem duševním životě se objeví nepříjemný zážitek z minulosti, a zároveň s ním se objeví další, konkrétně všechno nepříjemné, co se vám stalo, jako důsledek toho zážitku. Tak můžete vnímat, jak tyto dvě představy se spojují do představy mnohem úzkostnější. Během tohoto procesu se ve vnějším světě neodehrálo nic, co by s tím mělo nějakou spojitost. Bylo dosaženo úsudku, který se odehrál výhradně uvnitř duševní zkušenosti. Nicméně láska a nenávist se objevily v duševním životě; takřka splynuly s představou. Jak tam sedíte a sníte, vaše okolí vám z toho nic neukazuje; vaše okolí nemá žádnou důležitost; přesto se něco odehrává. Představa se objevuje díky lásce a nenávisti, a díky usuzování, bez jakýchkoli podnětů zvenčí.

 

To je úplně jiná věc, než když se setkáme se smyslovým zážitkem. Když vykonáváme takový vnitřní akt - necháváme vyvstávat úsudky, vyvoláváme lásku a nenávist, - zůstáváme uvnitř moře našeho vnitřního života. Ale když se objeví smyslový zážitek, tak musíme přistoupit k hranici vnějšího světa, a zde jakoby byly proudy duševního života okamžitě zastaveny vnějším světem.

 

Kdykoli je zapojený smyslový zážitek, tak jsme vnějším světem zastaveni. Touha, láska a nenávist, září k té hranici; schopnost úsudku tam proudí také, a oba jsou na té hranici zadrženi. Výsledkem je, že usuzování a touha jsou kontrolovány. Jsou zde, ale duše je nepřijímá, a smyslový zážitek je způsobený tímto prouděním k hranici, a tím zastavením. Smyslové vnímání není nic jiného než fenomén lásky, nenávisti a usuzování, které zbudou ve vědomí, přestože jsou zastaveny a drženy pevně zvenčí (srovnej předchozí diagram).

 

Můžeme to podat také tímto způsobem. Klesání a proudění v moři našeho duševního života, psychicky bohatého, může být pojmenováno jako láska a nenávist, a usuzování. Projevují se různými způsoby.

 

Když se uvnitř duše dosáhne úsudku, duše si je vědoma aktivity usuzování jako představy.

 

Když duše nasměruje aktivitu k vnějšímu světu, zastaví se na hranici a uvědomuje si vnější svět: vnímání.

 

Když ale duše směřuje svou aktivitu směrem k vnějšímu světu, ale zastaví se předtím, něž k němu dospěje, tak vzniká cítění. Cítění je splynutí touhy a usuzování uvnitř našeho duševního života.

 

Když uvážíme, co duševní život běžně zahrnuje, tak zjistíme, že se naše vnitřní zážitky skutečně sestávají zpravidla z toho, co jsme si odnesli ze smyslových zážitků. Trocha introspekce vás o tom přesvědčí. Pokud si chcete pro sebe utvořit vyšší představy (vizualizace), tak si povšimnete, jak je užitečné pro váš vnitřní život, pokusit se ztělesnit to, co není smyslové, představit si to obrazově, odít to do oděvu, který je slabě smyslovým vnímáním tónu nebo barvy. Sama řeč nás může naučit, jak rozsáhlá je potřeba duše vyjádřit vyšší věci způsobem, že je symbolizuje (znázorňuje) ve smyslovém vnímání. Zpravidla je symbol (znázornění) nutností, ačkoli lidé o tom faktu nemají ani zdání, protože v symbolech je podobnost stínová, mlhavá.

 

Zkuste si na moment představit něco, bez pomoci symbolu (znázornění) - například trojúhelník; trojúhelník bez barvy, nebo jakékoli spojitosti se smyslovým vjemem. Jenom to zkuste, a uvidíte, jak těžké je představit si trojúhelník nesymbolizovaný, to je, jako představu bez jakékoli spojitosti se smyslovým obrazem. Většina lidí toho není vůbec schopna. Symboly samy poskytují možnost vystoupit k vyšším představám. Dokonce jazyk si pomáhá symbolizací. Sledujte, jak jsme nuceni při každé příležitosti symbolizovat (znázorňovat) řeč. Řekl jsem, že symbol musí být spojen s představou trojúhelníku: jak surový pojem! (RS používá slovo "knupfen" což znamená německy "svázat") Dokonce slova sama nám odhalují převahu symbolů, a vidíme, jak veliký je rozsah duševního života, skládajícího se z výsledků vnímání.

 

Máme pouze jeden pojem, který nemůžeme přímo označit jako vnější smyslový zážitek, třebaže se stále vrací jako jakási vnitřní zkušenost, a musíme jej neustále dávat do souvislosti s vnějšími smyslovými zkušenostmi; pojem já. Pokud čelíme čistě duševnímu stavu, tak musíme připustit, že člověk žije velkou měrou ve světě smyslových vjemů. V tomto světě se pojem já objevuje a vystupuje, ale toto já není vždy přítomné jako pojem. Bylo by bláhové předpokládat, že pojem já by mohl být přítomný ustavičně, nebo na delší dobu. Představte si, jaké by to bylo, neustále si říkat pro sebe, nepřetržitě si představovat já, já, já, já...! Ne, to neděláte. Máte jiné pojmy, takové jako červená, modrá, zvuk, velký, malý. Nicméně víte, že vaše představování se odehrává ve vašem já, že vaše já se musí vždy podílet na tom, když smyslově vnímáte. To, co nazýváme duševní zážitek, je v jistém smyslu zároveň zážitkem já. Víte, že duševní zážitky - touha, usuzování atd. - musí být vždy postaveny oproti já, není důležité jak tvrdošíjné jsou představy stimulované vnějším světem, onen pojem já nikdy nemůže být utvořen pouze vnějším světem. Nevstupuje zvenčí. Pravda, pocit já, pojem já, pravidelně doprovází smyslové pojmy pocházející z vnějšího světa, ale sám tam nevzniká.  Vynořuje se z duševního života, a jako představa se jakoby spojuje s dalšími představami.

 

Z moře duševního zážitku se také vynořují jiné smyslové zkušenosti, ale pouze pokud mluvíme o vnějších příčinách. V tomto faktu se ukazuje jediný rozdíl mezi vnímáním já, a vnímáním vyplývajícím ze smyslových vjemů. Setkáváme se tak s významným jevem. Vprostřed našeho duševního života se objevuje pojem, který se spojuje s jinými pojmy přicházejícími z vnějšku. Jak se to dá vysvětlit?

 

Mezi dnešními filosofy a psychology, dokonce i vně anthroposofického hnutí, jsou někteří, co upozorňují na význam pojmu já, ale mnoho těchto psychologů podivně, bez ohledu na to,  jak dobře to myslí, stále míjí to zásadní. Francouzský filosof Bergson byl jedním, který zdůrazňoval významnost zřetelného charakteru pojmu já. Z toho filosofové odvozují trvalost tohoto pojmu já, nebo přinejmenším, že poukazuje na něco trvalého, a odůvodňují tím svůj následující vývod. Já je hostem při všech zážitcích smyslů a duše tím, že se podílí na jiných zážitcích a pojmech takovým způsobem, že jim propůjčuje pravdivou formu; ergo musí být trvalé povahy.

 

Zde dochází k vážné chybě a proti Bergsonovu tvrzení musí být vyslovena určitá závažná námitka, která je pro jeho závěr naprosto fatální. Předpokládejme, že pojem já skýtá něco, co představuje duši uvnitř sebe sama. Pak se nutně objevuje otázka, co se s ním děje během spánku v noci. Pojem já samozřejmě naprosto ustává během spánku.

 

Všechny ty pojmy, vztahující se k účastenství já na představách, jsou platné pouze pro bdělý život. Každé ráno se objevuje úplně znova. Pokud pojem já prokazuje něco ohledně trvalosti já, tak to musí být přítomné také během spánku. Z této nepřítomnosti pojmu já během noci vyplývá, že po smrti už vůbec nemusí být přítomný. Takže zde není žádné možné svědectví pro trvalost a nesmrtelnost já. Možná, že chybí, protože mizí každý den.

 

Z toho důvodu musíme mít na paměti, že na jedné straně  je přítomnost pojmu já bez vnějších podnětů významná, ale že na druhé straně jeho přítomnost nijak nedokazuje trvalost já, protože později během spánku je pryč. Tímto způsobem jsme dnes dosáhli závěru, na kterém budeme dále stavět.

 

Viděli jsme, že z narůstajícího moře duševního života vyvstávají dva prvky: usuzování vedoucí k představě (vizualizaci), a láska a nenávist vycházející z touhy. Na hranici našeho duševního života je soutok touhy a usuzování, který si neuvědomujeme. Pojem já se objevuje bez vnějšího podnětu, ale sdílí osud s jinými představami duševního života; jako je tón, barva a tak dále, přijdou a odejdou, stejně tak to je i s pojmem já, objeví se a zmizí.

 

V následujících přednáškách budeme sledovat spojení tohoto pojmu já, tohoto duševního centra, s dalšími pojmy duševního života - cítěním, touhou, usuzováním, láskou a nenávistí.

 

**********************************************************************************

 

PSYCHOSOFIE 2

Nauka o člověku, duši a duchu

Činnost a vzájemné působení sil lidské duše

část druhá

Nauka o duši

(psychosofie)

 

druhá přednáška

 

Činnost a vzájemné působení sil lidské duše

 

Včera jsme naše psychosofická pozorování zakončili tím, že jsme si ukázali na jednu záležitost našeho vlnícího se duševního života, kterou můžeme zkrátit na dva základní prvky, usuzování a vnitřní zážitky lásky a nenávisti.

Potom jsme se zmiňovali o pocitech existujících v naší duši, které náš duševní život naplňují jako ustavičný nárůst a pokles mořských vln. Nakonec jsme si označili jeden pocit objevující se v tomto nepokojném moři, a který je naprosto odlišný od všech dalších každodenních zážitků vnějšího světa.

 

Prožíváme naše pocity při kontaktu s vnějším světem, a pak jsou v nás přetvářeny tak, abychom s nimi mohli dále žít. Ale ve středu této vlny, vytvořené z poselstvích našich smyslů, se objevuje jeden vjem způsobem naprosto odlišným od všech ostatních vjemů. Všechny ostatní jsou podníceny vnějšími smyslovými podněty, dále v nás působí a stanou se z nich pocity. Nejdříve to jsou vjemy, pak se z nich stávají pocity během vnímání, a nakonec dále žijí v tom, co v nás z těchto pocitů zůstává.

Vnímání já je ale úplně jiná věc. Vnímání já se objevuje vprostřed jiné vlnící se aktivity; je všudypřítomné a liší se od všech ostatních pocitů tou skutečností, že nemůže vzniknout zvenčí. Tento stav odhaluje jakýsi rozpor v duševním životě, pocit já je opačný ke všemu ostatnímu.

 

Během těchto přednášek vyjde na světlo ono tajemství skryté v tomto rozporu, ale není příliš brzy, abychom pro ně získali cit tím, že tento rozpor budeme mít jasně na zřeteli. Do všech dalších zážitků vléváme vnímání našeho já, takže dokonce z úplně abstraktního náhledu na tento rozpor se můžeme dozvědět, že úplně všechno, co se hrne do duše, přichází ze dvou směrů.

Musíme udělat to, že v duchu vidíme oba kontrastující prvky lidského duševního života odděleně, jednotlivě a konkrétně, úplně, dokud to necítíme ve své duši. Po pravdě je lidský duševní život v základě jednoduchá entita. Je to dramatické bojiště na kterém jsou rozpory v neustálé činnosti. S jemně naladěným citem naslouchajícím životu lidské psychiky, nemůžeme přehlédnout ten dramatický charakter lidského duševního života, a musíme pocítit jistou neschopnost postavit se těmto bojujícím silám v našich duších, určité podrobení se těmto protichůdným prvkům života. Ten nejbezvýznamnější mezi námi, stejně jako ten největší genius, je zapojen do tohoto konfliktu, do této dvojí povahy duševního života.

Abychom ve vás probudily pocit, že dokonce i ten největší genius podléhá nadvládě těchto protichůdných prvků, tak jsme vám na začátku včerejší přednášky zarecitovali báseň od Goethea. Kdokoli by si poté vzal a znovu přečetl tuto báseň, tak by zažil zvláštní pocit - ten, který tvoří základ tohoto přednáškového cyklu. Není naším záměrem ho abstraktně popisovat, ale spíš ho tak říkajíc vložit do krve, do našeho popisu duše. Chceme vstoupit do živoucí duše.

 

Pokud jste slyšeli včera přednes básně Der Ewige Jude a přečtete si ji později doma, tak musíte být zasaženi rozdílem mezi oběma verzemi. Ve skutečnosti se stalo něco, co by tzv. věda nazvala barbarstvím. Báseň byla zvláště připravena pro přednes, byly učiněny změny a škrty, a celá byla změněná, aby utvářela úplně jiný obraz. Jazykovědci by se mračili na takový postup, ale je to zvláštním způsobem ospravedlněno z jednoho důvodu, a tím je otevření a širší pohled do lidské duše. Změny byly učiněny z následujícího důvodu. Goethe napsal tuto báseň ve svém nejranějším mládí, ale obsah verze, kterou jste včera slyšeli, byl změněn tak, aby ho mohla schválit jeho zkušená duše ve zralém věku. To by se pak za ty vynechané části styděl, odvrátil by se od nich. Takto mluvit o jeho básni Der Ewige Jude, jako mluvím já, dnes, při této příležitosti, má dovoleno pouze ten, kdo přistupuje ke Goetheovi se stejně hlubokou úctou, jako k němu cítím já.

 

Tato báseň je dílem Goetheova raného mládí. Mládí zde vyjadřuje samo sebe tak, jak to mládí přirozeně dělá. Goethe to napsal, když byl tím, co se k ničemu nehodí, ten, od kterého se dozajista nedá ničemu naučit. Ale můžeme toto říct o čemkoli co napsal? Můžeme bez váhání říct, že v době kdy psal Der Ewige Jude, tak dokonce neuměl správně hláskovat, proto by mělo být povolené upozornit na bezcenné pasáže. Existuje silná náklonnost v nynější době, vytáhnout nejranější práce významných lidí, pokud možno v jejich původní podobě.

Tehdy mladá Goetheova duše obsahovala něco, co nebyl on sám. Pojetí, která tam hřměla, byla odvozena zcela z jeho prostředí, jeho milieu. Povaha jeho prostředí se nás netýká, to se týkalo pouze Goethea, ale z toho všeho něco vytanulo v jeho duši, něco, co se na jedné straně skládalo z toho, co bylo čistě psychické v jeho duši, a na druhé straně z jeho věčného duchovního obsahu, z dočasného a věčného duchovního prvku. Výsledkem toho všeho je něco věčného, a to se nás týká. Tyto dva aspekty, jeden, co se týká pouze Goethea, a jeden, co se týká i nás, tyto dvě duše v mladém Goethovi, byly ve včerejší recitaci odděleny jakoby nějakým řezem. Vše, co vládlo v mladém Goetheovi, a zůstalo to i ve starém Goetheovi, bylo ponecháno. Všechno to, co bylo přítomné pouze v jeho mládí, bylo vytrženo. Na tom můžete vidět, jak génia ovládají dva druhy sil: ty, co vycházejí pouze z jeho prostředí, a ty, co v něm dále pracují směrem do budoucna. Když přemýšlíme nad Goethovou duší v jeho mládí, tak se jeví jako bojiště, na kterém probíhá zápas mezi tím, co Goetha doprovází po celý život, a něčím jiným – něčím, co musel překonat. Bez tohoto boje by se Goethe nestal Goethem. Zde se stává protiklad zjevným. Je to nezbytně nutné pro vývoj lidstva, protože kdyby duše byla jednotnou bytostí, tak by nemohl postupovat, ale zůstal by na stejném místě.

Je proto důležité získat cit pro polaritu, zápas odporujících si prvků v duševním životě. Pokud ho nezískáme, tak nebudeme schopni porozumět tomu, co musí být řečeno ohledně duševního života.

 

Je to přesně tak, když rozjímáme o tak typicky velkolepém duševním životě, jako je ten Goethův, že se na něj díváme jako na drama; usilujeme o to přiblížit se mu v bázlivém uctívání, protože tento konflikt, otevírající se jako život duše, odkrývá v jedné inkarnaci celý osud duševního života.

 

V souvislosti s tímto duševním dramatem vyvstává další pointa. Vzpomeňme si na ty kontrasty v Goetheově duši, které jsme je při včerejší recitaci odhalili, a podívejme se, co dalšího můžeme vyvodit. Zjistíme, že v pozdějších letech Goethe následoval pouze jeden z těch podnětů, o kterých jsme včera hovořili. Objal svojí duší to, co jsme včera vyprostili z prvků dočasnosti, které později zavrhl. Nechtěně i Goethe, během celého svého života, tak jako každý člověk, podléhal oněm dvěma silám svého duševního života.

 

Nikdo není cele svým vlastním pánem, protože máme duši. Člověk je také podřízen vnitřnímu vlivu, který má nad ním moc, takže nemůže jeho vědění dosáhnout až na počátek. Kdyby byl Goethe, v tom útlém věku, schopný uchopit všechno, co působilo v jeho duši, tak by nemohl napsat onu báseň, kterou ve skutečnosti napsal.

Člověk je otrokem svého duševního života. Zde vládne a jedná něco, co se duševnímu životu představuje jako vnější svět. Stejně jako nás nutí rudá růže, abychom si jí představili jako červenou, a jako v sobě neseme červenou barvu jako vzpomínku, tak v nás žije něco, co nás nutí naplnit vnitřní drama, našeho duševního života, určitým konkrétním způsobem. Pokud jde o všechny smyslové vjemy, tak nám vládne vnější svět, a také v našem duševním životě musíme rozpoznat podobného vnitřního vládce, když jej sledujeme, jak postupuje v čase, den za dnem, rok za rokem, z jednoho životního období do dalšího, a stává se tak bohatší, když je vnitřní silou poháněn vpřed. Tento jednoduchý konkrétní příklad sám stačí, jako ukázka toho, že v našem duševním životě musíme najít vnějšího vládce, nátlak smyslových vjemů, ale že máme také vnitřního vládce. Selhání, při rozpoznávání tohoto vnitřního vládce, vede do iluze.

 

Pokud stojíme v daném místě v prostoru, máme vládce ve vnějším světě, a jak postupujeme v našem duševním životě, tak můžeme sledovat uvnitř nás dramatický kontrast, proto také víme, že je v nás také takový vládce, vládce, který způsobuje, že vedeme jiný duševní život v sedmi letech než v jednadvaceti, třiceti pěti nebo v ještě vyšším věku.

 

Toto duševní drama v poslední analýze tak konkrétně doložené v Goethovi, se skládá z usuzování a zážitků lásky a nenávisti. Bylo řečeno, že úsudek vede k představě, a že láska a nenávist má svůj zdroj v touze. Můžete namítnout, že slova "úvaha vede k představě" popírají jednoduchý fakt, že představy vznikají ze smyslových vjemů z vnějšího světa, protože když vidíme růži, tak představa "červená" vyvstává bez naší úvahy. Proto přinejmenším v tomto případě úvaha nevede k představě - spíše k opaku; představa zde musí být, aby potom mohla následovat úvaha.

Ale to je jen zdánlivý rozpor. Držte to pevně v mysli, protože to vůbec není snadné prozkoumat. Musíme sledovat řadu věcí, pokud bychom chtěli najít klíč k tomuto zdánlivému rozporu.

 

Především musíte věnovat pozornost té skutečnosti, že představy vedou svůj vlastní život v lidském duševním životě. Prosím, uchopte tuto větu v jejím plném významu. Představy jsou jako parazité, jako živé bytosti ve vnitřní duši, které v ní vedou svůj vlastní život. Na druhé straně také touha vede jakousi svou vlastní existenci v duševním životě, a navíc je vlastně pod vládou těchto nezávislých představ, přání a tužeb. Můžete se sami snadno přesvědčit o jejich nezávislosti, když si vzpomenete, že není vždycky ve vaší moci vyvolat je podle vašeho přání. Příležitostně odmítají být znovu vyvolány a my říkáme, že jsem zapomněli, a ta možnost zapomínání dokazuje přítomnost cizí síly, která brání opětovnému objevení těchto představ.

Někdy ty, co jsme měli jen včera, kladou odpor našim největším snahám vzpomenout si na ně. Tento konflikt je skutečným zápasem, který se odehrává mezi představou a něčím jiným, co je přítomno v naší době, v této epoše. Představa nemusí nutně zmizet navždy. Může se někdy vrátit, aniž by se ve vnějším světě objevilo něco, co by její opakované objevení zapříčinilo. Je to prostě tak, že představa je jakási bytost, která může dočasně odmítat objevit se v naší duši. Protivníci, se kterými se tam setkáváme, opačné představy, působí různými způsoby s velmi různorodými výsledky. Tento konflikt mezi silami naší vlastní duše a představami, je velmi rozdílný v různých lidech, ve skutečnosti do takové míry, že vzdálenost mezi extrémy je děsivá.

 

Například existují lidé, kteří nikdy nejsou na rozpacích, když si mají znovu vybavit obsahy svých  pojetí a znalostí, a jiní tak zapomětliví, tak nemohoucí v tomto ohledu, až překračují hranice toho, co je normální a zdravé, že jsou označováni jako nehodící se pro život.

Pro opravdového psychologa je velmi důležitá ona pohotovost, se kterou si vzpomíná, vybavuje pojmy, protože je to měřítko něčeho, co leží mnohem hlouběji v jeho duševním životě. Ona blízkost nebo vzdálenost jeho představ, je pro něho vyjádřením vnitřního zdraví nebo choroby. My všichni, ve skutečnosti, můžeme nacházet v tomto detailu jemné znamení ohledně naší konstituce, až dolů do naší tělesnosti. Soudě podle síly, se kterou člověk musí bojovat proti tomuto odporu představ, může psycholog diagnostikovat jeho onemocnění.

Jeho pohled proniká lidskou duši a sleduje něco hlouběji v duševním životě. K tomu je zde ještě něco jiného k úvaze, když byste se dívali z jiného úhlu, jak tyto pojetí vedou ve vás svůj vlastní život.

 

Naše představy v jejich celistvosti, v jakémkoli věku, jsou něčím, co celkově neovládáme, něco, čemu podléháme. Na určitých životních podmínkách si můžeme uvědomit jak, například zda rozumíme osobě, která s námi mluví, záleží na našem duševním životě. Vy například rozumíte tomu, co říkám ve svých přednáškách, ale pokud byste přivedli jiné lidi, neobeznámené s tímto předmětem, mnoho z nich, bez ohledu na to, jak dobře jsou vzdělaní, nebudou rozumět vůbec ničemu. Proč? Protože ti zmínění byli roky zvyklí na jiná pojetí. Ta představují překážku k porozumění jiným, novějším pojetím.

 

Takže zjišťujeme, že to jsou přesně ta stará pojetí, která bojují proti těm novým, blížícím se k nim. Je k ničemu snažit se něco pochopit, pokud nemáme uvnitř nás jakousi zásobu pojmů, které nám umožňují porozumět. Pojmy se staví proti pojmům, a pokud zkoumáte váš duševní život, tak zjistíte, že já v tomto procesu hraje menší roli. Poslouchat nebo sledovat něco, co vás zajímá, nabízí nejlepší příležitost zapomenout na vaše já, a čím více se pohroužíte, tím větší ta příležitost je.

Když se podíváte zpět na takovou chvíli, tak si uvědomíte, že se odehrávalo něco, v čem vaše já mělo malou roli. Bylo to jako kdyby jste zapomněli svoje já; ztratili jste sebe v nadšení. To se stává, když něčemu rozumíme zvláště dobře. Co se děje, když se nám nedaří něco pochopit? Naše současná  zásoba pojmů se brání proti novým, a v naší duši se odehrává něco jako dramatická srážka. Pojmy bojují s pojmy, a my sami, v duši, jsme místem boje dvou armád pojmů.

 

Je velmi významné, pro náš duševní život, jestli máme nebo nemáme pojmy nutné pro pochopení věci. Například, když nasloucháme výkladu nepřipraveni, objevuje se zvláštní fenomén. Ve chvíli, kdy nedokážeme porozumět, tak se k nám blíží něco jako démon, jakoby zezadu. Když nasloucháme s porozuměním a pozorně, tak se nic takového neobjevuje. Co to je, tento démon? Je to vlastní já tkající v duši, útočící zezadu. Dokud rozumíme, a jsme pohlceni výkladem, tak se neobjeví, jen pokud naše chápání selže.

Jaká je povaha této neschopnosti porozumět? Nepochybně cosi, co tká svou cestu do duševního života, takříkajíc, a vytváří v nás nepohodlný pocit. Vlastní duše se cítí nepříjemně, a zkoumání tohoto stavu ukazuje, že duševní život je takové povahy, že pojmy, které už jsou přítomny, nejsou nedůležité pro ty nové, které přicházejí. Ten nový přidává k těm starším pocit pohody nebo pravý opak. Ačkoli tento nepříjemný pocit není nutně prudký, tak je to nicméně síla, která pokračuje v práci v duševním životě, a útočí na něco hlubšího. Neklid vyplývající z neschopnosti porozumění může mít škodlivý účinek dokonce na tělo. Pro diagnózu jemnějších odstínů nemoci a zdraví – takových, co jsou spojeny s duševním životem - je velmi důležité všímat si, zda pacient nemusí často zvládat záležitosti, kterým nerozumí, nebo zda pohotově chápe vše, čím se musí zaobírat. Takové činitele jsou mnohem důležitější, než se obecně věří.

 

Dozvěděli jsme se, že představy vedou svůj vlastní život, že jsou uvnitř nás jako další bytosti. Vzpomeňte si nyní na ty momenty vašeho duševního života, během kterých vám vnější svět nedává vůbec nic, dokonce i když si přejete, aby vás stimuloval, tak jen kolem vás prochází a nezanechává žádné dojmy. To je další příklad, kdy něco zažíváte ve své duši. Je to něco, co v běžném životě nazýváme nuda. V každodenním životě je nuda stavem, kdy duše touží po vjemech. Vyvíjí touhu, která zůstává neuspokojená. Jak nuda vzniká?

Pokud jste všímaví, tak si povšimnete něčeho, co není často rozpoznané. Pouze lidská bytost se může nudit, ne zvířata. Kdokoli věří, že se zvířata mohou nudit, tak je špatný pozorovatel přírody. Na druhé straně můžeme lidi rozdělit podle jejich schopnosti nudit se. Ti, co vedou jednoduchý duševní život se nudí mnohem méně než tzv. vzdělaní jedinci. V základě se lidé daleko méně nudí na venkově než ve městě, ale abyste si to ověřili, tak musíte sledovat venkovany, ne městské lidi, kteří jsou momentálně na venkově.

 

Lidé ze vzdělaných vrstev a tříd, jejichž duševní život je komplikovaný, mají sklon k nudě. Tak nacházíme rozdíl dokonce mezi různými třídami. Nuda není ničím, co by se objevovalo samovolně v duševním životě, ale je výsledkem nezávislého života vedeného našimi pojmy. Jsou to tyto staré pojmy. které touží po nových pojmech, nových vjemech. Staré pojmy se dožadují oplodnění, touží po nových podnětech. Z toho důvodu nemáme kontrolu nad nudou. Je to pouze záležitost našich pojmů, které mají přání, která jsou nenaplněná, a vyvíjejí v nás touhy. To je důvodem, proč se nevyvinutá, otupělá osoba s málo pojmy méně nudí, má málo představ, které mohou vyvinout uvnitř něj touhy. Ale žádný z těch, kteří neustále zívají nudou, nejsou těmi, kteří dosáhli nejvyššího vývoje svého já. To je řečeno, abyste z toho nevyvozovali, že nejvýše vyvinutí lidé se nejvíce nudí. Existuje druh léku na nudu, a na vyšším stupni vývoje se nuda znovu stává nemožnou. Více o tom později.

 

Je konkrétní důvod proč se zvířata nenudí. Když mají zvířata otevřené oči, tak neustále přijímají vjemy z vnějšího světa. Vnější události běží svým směrem jako proces vnějšího světa, a to, co se odehrává uvnitř zvířete, postupuje v čase. Zvíře tak skončilo s jedním vjemem, jakmile jde kolem další. Vnější události a vnitřní zážitky se shodují. To je lidská výsada, na druhé straně, že umí uvnitř sebe držet tempo, v řazení svých duševních zážitků, odlišné od toho, co se odehrává navenek ve světovém procesu. V důsledku toho, je člověk schopen uzavřít svou mysl před podněty, které vnímal opakovaně v minulosti, uzavírá se v sobě před vnějším během času. Uvnitř něj ale čas dále postupuje, ale protože zvenčí nepůsobí žádné dojmy, zůstává čas neobsazený, a tento prázdný čas je prostoupen starými pojmy.

Nyní se může odehrát následující věc. Sledujte postup zvířecího duševního života, shoduje se s vnějším časovým průběhem. Vnitřní život zvířete pokračuje takovým způsobem, že zvíře je vlastně podřízené vnějšímu postupu času nebo - což je totéž - vnímání svého vlastního života a těla (to se stává také vnějším vnímáním, například v trávení). To je něco, co zvíře ohromně zajímá. Zvíře neustále přijímá vnitřní podněty z vnějšího běhu času, a každý moment jeho života je zajímavý. Když vnější vjemy zvířete ustanou, postup času ustane také.

 

To není případ člověka. Pro nás vnější objekty přestávají být zajímavé, když jsme je viděli moc často. Už je dále nenecháváme vstupovat do našeho duševního světa, ale vnější postup času pokračuje přesto dál. Náš vnitřní duševní život se zastaví, a čas protéká dál naší duší. Co je to, co jedná v tomto prázdném čase? Je to touha starých pojmů po budoucnosti. Zde vyzařuje z duše, ze starých pojmů, touha po nových vjemech, nových náplních. To je nuda. Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je, že člověk má výhodu pojmů, které žijí dál a vyvíjejí své vlastní životy orientované směrem k budoucnosti, to znamená, že má duševní život namířený do budoucna.

 

Zatímco zvířata jsou ustavičně stimulována zvenčí, lidská bytost je neustále ovládaná touhou duševního života, protože staré pojmy si vyžadují nové vjemy. Později upozorním na možné iluze. Nicméně, jak řečeno, je zde lék na nudu. To se děje, když staré pojmy přetrvávají nejen jako něco, co podněcuje touhu, ale když mají svůj vlastní obsah, takže z našeho vlastního podnětu můžeme něco vložit do času, nenaplněného zvenčí. Když samy naše pojmy nesou do budoucna něco, co nás zajímá, tak procházíme vyšším duševním vývojem. Zda tato síla hraje roli ve vývoji člověka nebo ne, zda jeho pojmy pojímají něco, co ho zajímá, uspokojuje ho, nebo ne, to představuje významný rozdíl.

Na začátku tak, v jistém stupni vývoje, se lidská bytost může nudit, ale může se z toho vyléčit tím, že se naplní pojmy, které uspokojí její duševní život také v budoucnosti. To je rozdíl mezi těmi, kteří se nudí, a těmi, kteří se nenudí. Jsou lidé, kteří se mohou vyléčit z nudy, a jiní, kteří nemohou, a to ukazuje na nezávislý život našich pojmů, život, který nemůžeme ovládat, život, kterému jsme podřízení.

Pokud nedohlédneme na to, aby naše pojmy měly obsah, tak se musíme nevyhnutelně nudit, ale tím, že jim dáme obsah, tak se můžeme do budoucna ochránit před nudou.

 

To je opět velmi významné pro psychology, že náš normální život vyžaduje jistou rovnováhu, mezi naplněním našich duševních tužeb, a vnějším životem samotným. Výsledkem toho, kdy tato rovnováha není udržována, je nuda, a prázdná znuděná duše - nicméně předurčená pokračovat v životě v čase - je jedem pro tělo. Mnoho nudy je skutečnou příčinou nemoci. Termín "smrtelná nuda" spočívá na správném pocitu. Působí jako pravý jed, i když na to člověk nezemře. Takové věci mají účinek dalece překračující duševní život.

 

Tato objasnění se vám mohou nyní zdát puntičkářská, ale umožní nám později vylévat podivuhodné světlo na zázraky lidského duševního života. Jemné rozdíly jsou nezbytné, pokud se chceme seznámit s tímto zázračným dramatem našeho duševního života, odehrávajícím se kolem jeho hrdiny, vlastního já. V našem duševním životě je skrytý někdo, kdo je neskonale moudřejší než jsme my sami; vskutku by to byla černá vyhlídka, kdyby tomu tak nebylo. V běžném životě se lidé oddávají nejkurióznějším pojmům týkajícím se povahy těla, duše a ducha. Tyto věci jsou smíchané tím nejdivočejším způsobem.

To, co bylo dříve více známé prostřednictvím jasnovidného pozorování  bylo postupně zapomenuto a vymýceno. V té době lidé analyzovali život správně, když rozlišovali mezi fyzickým, duševním a duchovním životem, ve kterém má člověk svojí bytost. Poté, v roce 869, ekumenický koncil v Konstantinopoli pocítil nutnost zrušit ducha a vytvořit dogma, že člověk je složen z těla a duše. Studium dogmatismu křesťanské církve vám odhalí dalekosáhlé následky této změny, této likvidace ducha. Kdokoli, ještě rozeznávající ducha, se stal najednou v očích církve pošetilým bludařem.

 

Averze k duchu je založena na nesprávném výkladu pravého smyslu vztahu těla, duše a ducha. Všechno se pomotá, jakmile lidé přestanou myslet na tělo, duši a ducha. V tomto případě bylo výsledkem, že jasný pohled na duchovní život zmizel.

 

I když v dnešní době lidé ze zvyku upadají do omylu  nevhodného rozlišování, existuje jakýsi dobrý duch dohlížející na ně, který udržuje naživu matný pocit pro pravdu. To je způsobeno tím, že v lidském prostředí, je činné cosi jako duch řeči. Řeč je opravdu chytřejší než lidské bytosti. Pravda, lidé řeč zneužívají tím, že jí regulují a deformují, ale není možné zničit ji úplně. Řeč je chytřejší než samy lidské bytosti, proto ty podněty, kterými na nás působí, užívají ty správné vlivy; zatímco když uplatňujeme náš vlastní duševní život, tak děláme chyby. Ukážu vám, že máme správný cit, když mluvíme, to je, když se oddáváme duchu řeči, nejen našemu vlastnímu.

 

Představte si, že jste v přítomnosti stromu, zvonu a člověka. Začnete uvažovat o tom, co vám vnější svět říká z momentálních smyslových vjemů. Jinými slovy, uvedete svůj duševní život do pohybu, protože uvažování je samozřejmě něco, co se odehrává v duši. Díváte se na strom; strom je zelený. Závěr vyjádřený z vašeho usuzování, strom je zelený, je vyjádřen ve shodě s géniem řeči.

Nyní předpokládejme, že chcete vyjádřit něco ohledně zvonu, něco posuzované skrze smyslové vjemy; zvon zvoní. Ve chvíli, kdy zvon zvoní, tak vyjádříte své vnímání úsudkem, že zvon zvoní. Pamatujte si to, když se nyní obrátíme k člověku. Tento člověk mluví. Vnímáte jeho řeč, a vyjádříte své vnější vnímání ve slovech, člověk mluví. Mějte na paměti tyto tři úsudky - strom je zelený, zvon zvoní, člověk mluví. Ve všech třech se zabýváme smyslovými vjemy, ale když tyto tři porovnáte svým citem pro řeč, tak budete vědět, že se projevují velmi rozdílně.

Když říkám, že strom je zelený, tak vyjadřuji něco, co je určeno prostorem; forma jakou je soud vyjádřen, to naznačuje. Vyjadřuji něco, co je pravdou právě teď, a bude to stejně tak platit za tři hodiny, a tak dále; něco stálého. Vezměme si další úsudek, že zvon zvoní. Vyjadřuje to něco prostorového? To neexistuje v prostoru; to se odehrává v čase, je to v pohybu, v procesu dění. Protože genius řeči je vysoce inteligentní, tak nikdy nemůžete mluvit o něčem pevném v prostoru stejným způsobem, jako to činíte o něčem, co se odehrává v čase.

Pokud budete zkoumat tyto úsudky blíže, tak zjistíte, že když řeč ukazuje na to, co je v prostoru, tak dovoluje pouze použití pomocných sloves, ne přímého slovesa: pomocné sloveso, které vám pomáhá při mluvení žít v čase.

Pravda, můžeme použít sloveso, když máme možná něco jiného na mysli. Můžeme říct "strom se zelená" bez pomocného slovesa, ale když to uděláme, tak se přepneme z něčeho, co se odehrává v prostoru, k něčemu, co se děje v čase, co se odehrává v nárůstu a úbytku zeleně. Opravdu, génius pracuje v řeči, dokonce ačkoli velkou část z toho člověk zničil. Řeč ve skutečnosti nedovoluje použití přímého slovesa v souvislosti s pojetím prostoru. Účel slovesa je označovat něco dočasného. Užití slovesa nutně značí stav děje. Možná můžete namítnout, že můžete říci místo "zvon zvoní" "zvon je zvonící" , ale uvědomte si, co by to vyžadovalo! Taková parafráze zničí jazyk. (samozřejmě německý a český, ale nikoli anglický – pozn. překl.)

 

Nyní přicházíme ke třetímu úsudku, že člověk mluví. Také zde užíváte k vyjádření smyslového vnímání sloveso, ale uvažte, jaký je zde rozdíl. Úsudek, že zvon zvoní nám říká, že se hovoří o zvonění, ale při úsudku "člověk mluví" je řečeno něco, o co vůbec nejde. Protože nejde o smyslový podnět vyplývající z řeči. Zaobíráme se něčím, co není vůbec vyjádřeno v tom slovese, totiž obsah toho, co dotyčný říká.

 

Proč se zde řeč zastaví? Proč se zastavíte, jakoby před dosažením pointy? Protože, když říkáte "člověk mluví", tak si přejete, aby se vaše vnitřní bytost konfrontovala přímo s člověkem, který mluví. Přejete si charakterizovat to, s čím se setkáváte, jako něco, co se vztahuje k vnitřnímu životu. V případě zvonu tato kvalita vězí ve slovese, ale když se váš vnitřní život setkává s živou duší, tak si dáváte dobrý pozor, abyste tak neobtěžovali.

 

Zde vidíte projev génia řeči, vyjádřený v rozdílu mezi tím, co souvisí s místem (prostor), procesem odehrávajícím se (čas), a k záležitostem vnitřního člověka (duše). Při tomto popisování se zastavíme, jako v bázlivé úctě, před vnitřní substancí, před záležitostí, která se opravdu týká každého z nás.

Proto v mluvení, a v zastavení se ve dveřích, dáváme hold vnitřní duševní aktivitě.

 

Během těchto přednášek uvidíme, jak je důležité, abychom nechali vzejít určitý pocit pro věc, pocit, který nám umožní definovat duševní život jako něco, co nás uzavírá na všech stranách, něco vlnícího se k této hranici, a proti ní se tam zdvíhající. Je důležité, abyste se naučili znát duši, v její pravé bytosti, jako jakési vnitřní království. Měli byste chápat, že to, co přichází zvenčí, se setkává s něčím, co zevnitř odporuje, takže když se k duši blíží smyslové zážitky, tak můžeme myslet na duši jako na jakýsi kruh, uvnitř kterého je všechno v přílivu. Smyslové zážitky se blíží ze všech směrů; uvnitř duševní život víří a narůstá. Tak jsme se dnes naučili skutečnosti, že duševní život není nezávislý. Duše zažívá nezávislý život představ, které vedou bytí v čase.

 

Tento ohraničený život představ v naší duši je příčinou naší největší blaženosti a našeho nejhlubšího utrpení, pokud ty pocházejí z duše. Uvidíme, že duch je veliký léčitel nemocí způsobených zármutkem, a utrpením v naších duších. Ve fyzickém životě je třeba ukojit hlad, a to je prospěšné, ale pokud si nandáme více, než na co máme hlad, tak inklinujeme k tomu podkopávat své zdraví.

V duševním životě je situace podobná. Pojmy chtějí být uspokojeny dalšími pojmy. Nové pojmy, vstupující do naší duše, mohou také jednat prospěšně, nebo škodlivě. Uvidíme, jak v duchu máme něco, co nejen, že jedná prospěšně, a nikdy naopak, ale předchází a brání také přetížení duševního života.

**************************************************************************

 

PSYCHOSOFIE 3

Moudrost o Člověku, Duši a Duchu

V branách smyslů. City. Estetický úsudek.

 

Část druhá

 

Moudrost o Duši

(Psychosofie)

 

Třetí přednáška

 

V branách smyslů. City. Estetický úsudek.

 

Naši dnešní přednášku opět uvede recitace básně, kterou zamýšlíme objasnit různé záležitosti, o kterých budu mluvit dnes a zítra. Tentokrát máme co dělat s básní, kterou napsal ten, kterého můžeme označit jako nebásníka, protože ve srovnání s jeho jinou spirituální činností, se tato báseň jeví jako vedlejší produkt, psaná jen příležitostně. Proto je to jakýsi projev duše, který v jistém smyslu nepocházel z jejích nejniternějších podnětů.

Právě tato skutečnost nám jasně osvětlí řadu bodů spojených s naším subjektem. Tuto báseň napsal filosof, Hegel, a týká se určitých fází lidského zasvěcení.

(Následuje báseň Eleusis...)

 

V posledních dvou přednáškách bylo uvedeno, že při studování duševního života jej nacházíme vyplněný, až po jeho hranice, hlavně usuzováním a zážitky lásky a nenávisti, to druhé, jak jsme ukázali, je spojené s touhou. Nyní se může zdát, jako kdyby toto sdělení ignorovalo nejdůležitější faktor, základní prvek, kterým duše prožívá sama sebe nejobsáhleji ve svých vnitřních hlubinách, a to je cítění. Může to vypadat jakoby duševní život byl charakterizován právě tím, co mu není vlastní, a jakoby žádné vysvětlení se netýkalo toho, co se vlní tam a zpět, nahoru a dolů v duševním životě, noříc se svým charakterem do okamžiku, života cítění.

 

Nicméně uvidíme, že můžeme nejlépe porozumět dramatickým fázím duševního života, když se začneme přibližovat k subjektu cítění ze dvou zmíněných prvků. Zase musíme začít s jednoduchými fakty duševního života, a to jsou smyslové zážitky, které vstupují skrze brány smyslů, pronikají duševní život, a v něm vedou dále svou existenci.

Na jedné straně vlny duševního života narůstají k branám smyslů, a odtud přinášejí zpět výsledky smyslového vnímání, které dále žijí nezávisle v duši. Porovnejte tuto skutečnost s jinou: že všechno zahrnované v zážitcích lásky a nenávisti, vycházejících z touhy, také takřka vyvstává v duševním životě samotném. Touhy, zdá se, vyvstávají ve středu duševního života, a dokonce se může povrchnímu pozorovateli zdát, že vedou k lásce a nenávisti.

Nicméně touhy samy nenacházíme původně v duši. Povstávají v branách smyslů. O tom uvažujte především. Představte si každodenní život duše. Pokud se budete sledovat, tak si všimnete, jak se projevy touhy ve vás objevují, díky kontaktu s vnějším světem. Takže můžeme říct, že ta největší část duševního života je prožívaná na hranici smyslového světa, v branách smyslů.

Tomu je třeba plně porozumět, a nejlépe to uchopíme, když si ukážeme v jakémsi diagramu, co uznáváme za skutečnost. Můžeme si charakterizovat intimitu duševního života tím, že si ji představíme, jak vyplňuje kruh.

 

Potom si představte, že to, co je v tom kruhu uzavřené, zobrazuje obsah duševního života, a dále si představte naše smyslové orgány jako jakési brány, které se otvírají vnějšímu světu způsobem obsaženým v přednáškách o Anthroposofii.

Když budeme nyní uvažovat o tom, co můžeme pozorovat pouze uvnitř duše, tak si to musíme znázornit graficky tím, že si ukážeme záplavu narůstající ze středu všemi směry, a vyjadřující sebe sama v projevech lásky a nenávisti. Tak je duše zcela naplněna touhami, a my nacházíme tuto záplavu, jak narůstá až k branám smyslů.

Nyní se objevuje otázka ohledně toho, co zažíváme, když nastává smyslový zážitek. Co se děje, když zažíváme tón uchem a vůni nosem? Zkusme si na moment nevšímat vnějšího světa. Vyvolejte si v mysli na jedné straně skutečný okamžik smyslového vnímání, což je vzájemný styk s vnějším světem. Představte si živě chvilku, během které duše zažívá takříkajíc sama sebe uvnitř, zatímco prožívá, díky branám smyslů, barvu nebo tón z vnějšího světa. Na druhé straně si vzpomeňte, že duše žije v čase dál, a zachycuje jako znovu se vybavující představy to, co získala skrze smyslovou zkušenost, o které mluvíme. Zde musíme dělat přesný rozdíl mezi tím, co duše sebou nese dále jako neustálou zkušenost znovu se vynořujících představ, a zážitek činnosti smyslového vnímání, jinak bychom mohli zbloudit do myšlenkových procesů jako Schopenhauer.

 

Nyní se ptáme "Co se stalo v tu chvíli, kdy byla duše vystavena vnějšímu světu skrze brány smyslů?". Když si uvědomíte, že duše, jak zkušenost přímo prozrazuje, je skutečně naplněna záplavou tužeb, a zeptáte se, co to ve skutečnosti je, co teče k branám smyslů, když tam duše nechá svou vlastní vnitřní bytost narůstat, tak zjistíte, že to jsou samotné touhy.

Tyto touhy buší na brány; v tuto chvíli skutečně dochází ke kontaktu s vnějším světem, a zatímco se to děje, tak přijímají jakoby otisk pečetidla z druhé strany. Když otisknu pečetidlo znakem do vosku, co zůstane z té pečeti ve vosku? Nic než znak. Neměli byste zastávat názor, že to, co zůstane, se neshoduje s tím, co bylo v činnosti zvenčí. To by nebylo nepředpojaté pozorování, ale kantovství. Pokud nediskutujete o vnějších věcech, tak nemůžete říci, že pečetidlo samo nevstupuje do vosku, ale spíše musíte vidět k čemu dojde: znamení je v tom vosku! Důležitou věcí je to, co se staví do cesty tomu znamení na pečeti, a do čeho se ten znak otisknul.

Stejně jako pečeť nepředává ze sebe nic víc než znak, tak vnější svět neposkytuje nic víc než otisk. Ale něco musí odporovat té pečeti, pokud se má objevit otisk. Proto musíte myslet na to, že to, co odporuje smyslové zkušenosti, tak do toho je otištěn otisk zvenčí, a my ho nosíme v sobě, tento otisk se děje na našem vlastním duševním životě. To je to, co si neseme dále, ne barvu nebo tón samotný, ale to, co jsme měli cestou za zážitky lásky a nenávisti, za touhy.

 

Je to dohromady správně? Může zde být také něco přímo spojené se smyslovým zážitkem, něco jako touha, která se otiskuje navenek? Nuže, kdyby něco takového neexistovalo, tak byste nemohli smyslové zážitky nést dále ve svém duševním životě; žádná vzpomínková představa by se nevytvořila. Je zde skutečně duševní jev, který nabízí přímý důkaz toho, že touha se vždy spojuje s vnějším světem skrze brány smyslů, ať už jde o vnímání barvy, vůně nebo o slyšení; a to je fenomén pozornosti.

Porovnání mezi smyslovými dojmy,  během kterých jenom nepřítomně zíráme, a kdy něčemu věnujeme naši pozornost, nám ukazuje, že v tom prvním případě nemůžou být dojmy dále neseny v naší duši. Musíte odpovídat zevnitř silou pozornosti, a čím větší pozornost něčemu věnujete, tím ochotněji duše udrží vzpomínkovou představu během dalšího života.

Tak duše, skrze smysly, přichází do styku s vnějším světem tím, že způsobuje, že její základní substance proniká k nejzevnějším hranicím, a to se projevuje ve fenoménu pozornosti.

 

V případě přímého smyslového zážitku je ten další prvek, usuzování, vztahující se k duševnímu životu, vyřazen. To je přesně to, co charakterizuje smyslový vjem; schopnost úsudku jako taková, je vyřazená. Samotná touha převládá, protože smyslový vjem červeně není to samé jako smyslový pojem červené. Tón, pociťování barvy nebo vůně, které jste vystaveni, zahrnuje pouze touhu, kterou si uvědomujete díky pozornosti. Úsudek je v tomto případě potlačený. Jen je třeba mít na zřeteli nezbytnost ostrého vykreslení hraniční čáry mezi smyslovým vjemem, a tím, co jej v duši následuje.

Když se zastavíte u vjemu barvy, tak máte co do činění pouze s ním - vjemem barvy bez soudu. Smyslové vjemy jsou charakterizovány činností pozornosti, která vylučuje úsudek jako takový, sama touha převládá. Když jste vystaveni barvě nebo tónu, tak ničemu jinému nejste vystaveni za takových podmínek, pouze touze; úsudek je potlačen.

Smyslový vjem červeně není to samé jako smyslový pojem červené. V tónu, ve vjemu barvy, ve vůni, které se vystavíte, je přítomná pouze touha, uvědomovaná pozorností. Pozornost se pak projevuje jako zvláštní forma touhy. Ale ve chvíli, kdy řeknete "červená je...", tak již soudíte; usuzování vstupuje do hry. Je třeba nezapomínat dělat rozdíl mezi smyslovým vjemem a smyslovým pojmem. Pokud zůstanete pouze u vjemu (řekněme barvy), tak jednáte s pouhým souladem mezi touhou duše a vnějším světem.

 

Co se odehrává při tomto setkání touhy v duši a vnějším světem? Při rozlišování mezi smyslovými vjemy a smyslovými pojmy, označujeme to první jako zážitky, se kterými se setkáváme v okamžiku, kdy jsme jim vystaveni, to druhé jako to, co zůstává. Nyní zjišťujeme, z čeho se smyslový vjem skládá? Z modifikace touhy. Spolu se smyslovým vjemem si neseme také to, co víří a vlní se jako modifikace (změna, proměna) touhy, objekty touhy.

Viděli jsme, že smyslový vjem vyvstává na hranici mezi duševním životem a vnějším světem, v branách smyslů. Říkáme o smyslovém zážitku, že síla touhy proniká k povrchu. Ale předpokládejme, že síla touhy nedosáhla na hranici s vnějším světem, ale zůstala uvnitř duše, že zmizela uvnitř duševního života samého, takřka, že zůstala jakýmsi vnitřním stavem, nepronikajícím k smyslovým branám. Co by se dělo v takovém případě? Když síla touhy postoupí a je poté nucena se sama stáhnout, nastává vnitřní vnímání nebo-li cítění.

 

Smyslové vnímání se odehrává pouze tehdy, když ono stažení je provedeno díky protiúderu zvenčí, v okamžiku styku se smyslovým světem. Vnitřní vnímání (cítění) vyvstává, když touha není zatlačena zpět přímým kontaktem s vnějším světem, ale když se otáčí zpět sama do sebe, kdesi uvnitř duše, předtím než dosáhne hranice. To je způsob, kterým vzniká vnitřní vnímání, cítění. City jsou svým způsobem touhy, obrácené samy do sebe, tlačené zpět do sebe. Tak se vnitřní vnímání, cítění, sestává ze zastavených tužeb, které nenarostly až k hranici duše, ale žijí uvnitř duše dál. Při cítění se duševní substance sestává v podstatě z touhy. Takže pocity, jako takové, nejsou nějaký dodatečný element duševního života, ale významné a skutečné procesy touhy, odehrávající se v duševním životě. To mějme na paměti.

 

Nyní budeme popisovat určitý aspekt oněch dvou prvků duševního života, usuzování, a zážitků lásky a nenávisti, vznikající v touze. Můžeme říci, že všechno v duši, co vyplývá z činnosti usuzování, končí v určitém momentu, ale rovněž všechno, co se objevuje jako touha, končí v určitém momentu. Kdy činnost usuzování přestává? Když je dosaženo rozhodnutí, když je uzavřen rozsudek sérií představ, které potom dále neseme v sobě jako pravdu.

A konec touhy? Uspokojení. Ve skutečnosti každá touha směřuje k uspokojení, každá činnost usuzování k rozhodnutí. Protože se duševní život skládá z těchto dvou prvků - lásky a nenávisti, a usuzování, naplněných touhou po uspokojení, respektive rozhodnutí - můžeme z toho vyvodit ten nejdůležitější fakt, spojený s duševním životem, že proudí směrem k rozhodnutí a uspokojení.

 

Když dokážeme sledovat lidský duševní život v jeho plnosti, tak najdeme tyto dva proudy, usilující o rozhodnutí, a uspokojení. Když sledujeme život v cítění, tak nacházíme původce mnoha pocitů ve velké různorodosti. Všimněte si například jevů uvnitř citového života, které spadají pod hlavní pojmy jako je netrpělivost, naděje, toužení, pochybnost, dokonce zoufalství, a máte styčné body mezi těmito termíny, a něčím duchovně konkrétním.

Všimli jste si, že původ duševních procesů, jako je netrpělivost, naděje, touha a tak dále, nejsou nic jiného než neustále tekoucí proudy sil touhy, ve svém usilování po uspokojení, a sil představ, usilujících po rozhodnutí. Zkuste uchopit základ pocitu netrpělivosti. Budete živě vnímat, že obsahuje usilování o uspokojení. Netrpělivost je touha tekoucí spolu s proudem duše, a neustane dokud neskončí uspokojením. Síly úsudku zde sotva vstupují do hry.

Nebo si vemte naději. V naději rychle rozpoznáte nepřetržitý proud tužeb, ale tužeb které (jinak než je tomu u netrpělivosti), jsou prostoupené jiným prvkem duševního života, a to je tíhnutí sil úsudku směrem k rozhodnutí. Protože tyto dva prvky jsou v tomto pocitu v přesné rovnováze, jako stejná závaží na obou stranách váhy, pocit naděje je sám o sobě celistvý.

Touha po uspokojení, a vyhlídka na příznivé rozhodnutí, jsou přítomny v přesně stejné míře.

 

Jiný pocit vyvstává, když touha usilující o uspokojení, se spojuje s činností úsudku neschopnou dojít k rozhodnutí. To je pak pocit pochybnosti.

Podobně můžeme najít zvláštní souhru usuzování a touhy v široké oblasti pocitů, a pokud pak zbudou nějaké pocity, ve kterých tyto dva prvky nenajdete, tak hledejte dále, dokud je nenaleznete. Vemte si schopnost úsudku, jako jednu stránku duševního života, zjišťujeme, že končí představou, ale hodnota té představy pro život tkví v tom, když je pravdivá. Duše sama nemůže posoudit pravdu; základ pravdy je vnitřní. Každý člověk to musí cítit, když srovnává charakteristické rysy duševního života s tím, co má být získané skrze pravdu.

 

To, co nazýváme schopností úsudku, ve spojitosti s duševním životem, můžeme nazvat také reflexí; ale reflexí bezpodmínečně nedosáhneme správného rozhodnutí. Rozsudek je správný, když jsme vyzdviženi z naší duše, protože pravda leží vně, a rozhodnutí je spojení s pravdou. Z tohoto důvodu jsou rozhodnutí pro duši cizím prvkem.

 

Ohledně toho druhého prvku, hrnoucího se z neznámého zdroje, směrem k centru duševního života, a šířícího se všemi směry, nacházíme původ touhy ležet v první řadě vně duševního života. Obojí, touhy a soudy, vstupují do duševního života zvenčí.

Uvnitř duševního života pak uspokojení, a zápas o pravdu, až k momentu rozhodnutí, běží svým směrem, takže může být řečeno, že ve vztahu k úsudku, jsme uvnitř našeho duševního života bojovníky, ve vztahu k touhám požitkáři.

Rozhodnutí nás vedou ven z našeho duševního života, ale ohledně našich tužeb jsme požitkáři, a ukončení tužeb, uspokojení, leží uvnitř.

Pokud jde o úsudek, tak jsme nezávislí, ale u tužeb je opak pravdou. V tom druhém případě se počátek nevyskytuje v duši, ale uspokojení ano. Z toho důvodu pocit jako zakončení, jako uspokojení touhy, může naplnit celou duši.

 

Pojďme blíže prozkoumat to, co vstupuje do duše jako uspokojení. Vysvětlili jsme si, že vnímání je hlavně narůstání touhy, až k hranici duševního života, zatímco cítění zůstává dále uvnitř, kde touha zaniká. Co najdeme na konci touhy, tam, kde duševní život dosáhne uspokojení uvnitř sebe? Nacházíme cítění. Takže, když touha dosáhne svého zakončení uspokojením uvnitř duševního života, tak nastane cítění.

 

Nicméně to představuje pouze jednu kategorii pocitů. Další vyvstávají jiným způsobem, jmenovitě díky skutečnosti, že v hlubinách duševního života mezi vnitřním duševním životem a vnějším světem, existují vzájemné vztahy. S ohledem k tomu, charakter našich tužeb se sám vyjadřuje v té skutečnosti, že směřují k vnějším věcem, ale na rozdíl od smyslových vjemů, s nimi nepřichází do kontaktu. Nicméně touha může směřovat ke svému cíli takovým způsobem, jako činnost na dálku, jako když magnetická střelka ukazuje k pólu, aniž by ho dosáhla. V tomto smyslu se vnější svět těší z jistého vztahu k duševnímu životu, a vykonává uvnitř něj jistý vliv, ačkoli ho ve skutečnosti nedosahuje. Proto mohou city vyvstat také v případě, kdy touha po nedostupném objektu pokračuje. Duše přistupuje k objektu, který probouzí touhu; objekt není schopen ji uspokojit; touha zůstává; výsledkem není žádné uspokojení.

 

Tento stav porovnejme s touhou, která uspokojení dosáhne; v tom je ohromný rozdíl. Touha, která skončila uspokojením, která byla neutralizována, má uzdravující vliv na duševní život, ale neuspokojená touha zůstává uvězněná sama v sobě, a má škodlivý účinek na zdraví duše. Následkem neuspokojené touhy je, že duše žije v této neuspokojené touze, která je nesená dál, protože nebyla naplněna, a protože v nepřítomnosti objektu její touhy se udržuje živoucí vztah mezi duší a tím, co můžeme nazývat prázdnota (dutina).

Z toho důvodu duše žije v neuspokojené touze, ve vnitřních souvislostech nepostavených na skutečnosti, a to postačuje k vytváření zhoubného vlivu na zdraví fyzického a duchovní života, se kterým je duše provázaná. Touhy, které zůstávají, musí být ostře odlišované od těch, které jsou uspokojené. Když se tyto jevy objeví v jasných formách, tak jsou rychle poznány, ale jsou případy, ve kterých tyto skutečnosti vůbec není snadné odlišit.

 

Odkazuji nyní pouze na ty touhy, které jsou plně proniknuté duševním životem, dejme tomu, že člověk stojí před objektem; pak jde pryč a říká, že ho objekt uspokojil, že se mu líbí; nebo jinak, že ho neuspokojil, že se mu nelíbí. S uspokojením je spojená určitá forma touhy, bez ohledu na to, jak skrytá, která byla uspokojena určitým způsobem, a v případě odporu, touha sama zůstala. Toto nás vede do oblasti estetického soudu.

Existuje jedna varianta pocitů, a je výrazně charakteristické pro duševní život, že se projevuje jinak než ostatní pocity duše. Jistě budete snadno rozumět tomu, že pocity, ať už uspokojené nebo neuspokojené touhy, mohou být spojeny s vnějšími objekty, ale i s vnitřními duševními zážitky. Pocit, který jsme označili jako "uspokojená touha" může být spojen s něčím z daleké minulosti. Uvnitř naší duše nacházíme také začátek uspokojených nebo neuspokojených tužeb. Rozlišujte na chvíli mezi touhami způsobenými vnějšími předměty, nebo těmi, které jsou probuzeny naším duševním životem.

Prostřednictvím vnějších zážitků můžeme mít touhy, které s námi zůstávají, a v duši se také nacházejí příčiny uspokojených nebo neuspokojených tužeb. Ale existují další drobné vnitřní zážitky, ve kterých  máme nenaplněnou touhu. Předpokládejme, že v případě, kdy se naše touha setkává s vnějším objektem, se naše síly úsudku ukážou jako příliš slabé, aby dospěly k rozhodnutí; možná se musíte zříct rozhodnutí. Pak máte zážitek úzkosti způsobený vaším pocitem nespokojenosti.

 

Nicméně existuje jeden případ, kdy naše usuzování nedospěje k rozhodnutí, ani touha neskončí uspokojením, a přesto nevznikne žádný pocit úzkosti. Vzpomeňte si, že když neusuzujeme, při setkání s vnějšími objekty každodenního života, během běžného smyslového zážitku, tak se zastavíme ve smyslových jevech, ale v usuzování smyslový zážitek přesahujeme. Když neseme obojí, úsudek i touhu k hranici duševního života, kde smyslový dojem z vnějšího světa naroste až k duši, a my pak vyvineme touhu prostoupenou silou úsudku, která se zastaví přesně na té hranici, pak vzniká nejzvláštněji utvářený pocit. Tato linka zde reprezentuje bránu zraku. Nyní necháme naší touhu (vodorovné linky) proudit k bráně smyslových zkušeností, k oku, směrem ven z oka. Proudí tam také naše síly úsudku (vertikální linky). To nám vytvoří symbol pocitu právě zmiňovaného, pocitu ojedinělého složení.

 

Vzpomeňte si, že když běžně vyvíjíme síly úsudku, tak náplň duševní činnosti neleží uvnitř, ale vně duše. Pak si uvědomíte rozdíl mezi dvěma proudy, které proudí až k vnějšímu vjemu. Když naše síla úsudku má něco rozhodnout, a postoupí až k hranici duše, tak ta posledně jmenovaná k sobě sama musí vztáhnout něco, o čem nerozhoduje svojí vlastní činností, a to něco je pravda. Touha nemůže proudit ven; pravda jí zdolá. Touha musí kapitulovat před pravdou. Je potom nezbytné přijmout do naší duše něco, co je cizí duši jako takové, pravdu.

 

Ty čáry (srovnej s nákresem), představující usuzování, normálně pokračují ven z duševního života, aby se setkaly s něčím vnějším, ale touha nemůže projít hranicí, buď je odmrštěna zpět nebo zůstává omezena uvnitř sebe. Nicméně v tomto případě dejme tomu, že obojí, úsudek i touha, postupuje pouze k hranici, a že ohledně smyslového dojmu, se naprosto shodují. V tomto případě naše touha narůstá až k vnějšímu světu a odtamtud nám zpět přináší úsudek.

Z místa, kde se touha otáčí zpět, nám přináší úsudek. Jaký druh úsudku nám přináší? Za těchto podmínek je možný pouze estetický úsudek, to jsou soudy nějakým způsobem spojené s uměním a krásou. Pouze ve spojitosti s uměleckými úvahami se může stát, že touha proudí k hranici a je uspokojena, že síla úsudku se zastaví na hranici, a přesto je konečný verdikt nesen zpět.

Když se podíváte na umělecké dílo, můžete říct, že to provokuje vaši touhu? Ano, to činí, ale ne skrze svoji vlastní činnost. Když se jedná o tento případ, který je samozřejmě možný, příchod k estetickému rozhodnutí nezávisí na určitém vývoji duše. Je docela dobře možné, že určité duše nemohou žádným způsobem reagovat na umělecké dílo. Přirozeně, to se může stát i v souvislosti s jinými objekty, ale pak nacházíme naprostý nedostatek zájmu, a v tomto případě se odehrává ten samý proces, když se díváme na umělecké dílo, jako když se setkáváme s jakýmkoli jiným objektem. Nicméně, když nejste lhostejní, když váš duševní život náležitě reaguje na umělecké dílo, tak si všimnete rozdílu.

Necháte usuzování a touhu proudit na hranici duševního života, a potom se něco vrací, jmenovitě, touha vyjádřit se soudem. To je krásné. Někomu se nic nevrací, druhému se vrací touha, ale ne touha po uměleckém díle, ale touha, která je spokojená soudem. Síla touhy a síla usuzování se dohodne v duši, a v takovém případě, kdy vnější svět je vyvolán pouze z vaší vlastní vnitřní duševní aktivity, tak vás ten vnější svět sám může uspokojit. Přesně tolik se do vás vrací, kolik proudilo ven z vás.

 

Všimněte si, že skutečná přítomnost uměleckého díla je nezbytně nutná, protože duševní substance touhy musí vtékat do hranic smyslů. Každá vzpomínka na dílo skutečně přináší něco odlišného, než estetický soud v jeho přítomnosti.

Pravda je pak to, před čím touha kapituluje, jako před něčím, co je k duševnímu životu zevní. Krása je něco, kde touha přesně odpovídá úsudku. Rozsudek je způsobený dobrovolným omezením touhy na hranici duše, touha se navrací jako rozsudek. Proto zážitek krásy je uspokojení, které šíří tolik tepla. Nejpřesnější rovnováha duševních sil je dosažena, když duševní život proudí ke své hranici jako touha a vrací se jako rozsudek. Žádná jiná činnost tak kompletně nesplňuje podmínky zdravého duševního života jako oddanost kráse.

 

Když se toužení duše hrne v ohromných vlnách k hranicím smyslů a vrací se s rozsudkem, tak můžeme vidět, že s jedním stavem obyčejného života se můžeme setkat nejlépe právě skrze oddanost kráse, než jakýmkoli jiným způsobem. Když hledáme plody myšlení, tak pracujeme v duši s prostředkem, před kterým se touha musí vždycky vzdát. Přirozeně, síla touhy se vždycky vzdává majestátu pravdy, ale když je k tomu přinucena, tak nevyhnutelným důsledkem je zhoršení duševního životního zdraví. Ustavičná snaha v oblasti myšlení, během kterého musí touhy neustále kapitulovat, by případně způsobila vyprahlost lidské duše, ale činnost, která přináší uspokojenou touhu a rozsudek ve stejné míře, poskytuje duši něco docela jiného.

 

Pochopitelně tohle není doporučení, abychom si neustále libovali v kráse a zastávali názor, že pravda je nezdravá. To by bylo vytvoření axiomu, že pátrání po pravdě je nezdravé. Toho se vyvarujme; libování si v kráse je zdravé: tomu se oddávejme. Ale význam toho, co bylo řečeno je, že ohledně našeho pátrání po pravdě, což je povinnost, nezbytnost, jsme nuceni život tužeb otočit  zpět do sebe sama. Vskutku, při hledání pravdy musíme toto dělat jako samozřejmost. Protože toto hledání, více než cokoli jiného, vštěpuje pokoru a přemáhá náš egoismus správným způsobem. Hledání pravdy nás činí více pokornými. Přesto, když člověk žije pouze tímto způsobem, stává se víc a víc pokorným, takže může případně dosáhnout svého vlastního rozpuštění; vnímání jeho vlastní vnitřní bytosti, podstatné pro naplnění jeho duševního života, bude chybět. Nesmí ztratit svou individualitu opakovanou nutností vzdávat se pravdě; to je moment, kdy vystupuje život estetického soudu. Život estetického soudu je tak utvořen, že vrací člověku zpátky to, co přinesl na hranice duševního života. V tomto životě je dovoleno pouze to, co požaduje světlo pravdy. Požadavkem pravdy je, že rozhodnutí musí být dosaženo nezávisle na naší svévolné volbě. Při hledání pravdy se musíme sami sebe naprosto vzdát a na oplátku je nám daná pravda.

 

Při vznikání estetického úsudku, při hledání zážitku krásy, se také musíme úplně vzdát sami sebe; necháme naše duše narůst až k jejich hranicím, téměř jako v případě smyslového vnímání. Ale pak se sami vracíme, a to nemůže být rozhodnuto, nemůže to být stanoveno zvenčí. Vzdáváme se sami sebe a dostáváme sami sebe zpět. Pravda přináší nazpět pouze verdikt, ale estetický úsudek vrátí nás samotné jako dar. To je zvláštnost estetického života. Zahrnuje v sobě pravdu, to je nezištnost, ale zároveň potvrzení sebevlády v duševním životě tím, že nás samotné vrací nám jako spontánní dar.

 

Vidíte, že v těchto přednáškách musím uvádět záležitosti, které se špatně upravují do definic. My se pouze snažíme popsat je tak, jak jsou tím, že ohraničíme duševní život a studujeme ho.

V přednáškách o Anthroposofii minulý rok jsme se naučili, že směrem dolů hraničí s duševním životem tělesnost. Na této hranici jsme usilovali uchopit lidskou bytost, a tedy lidské tělo, spolu s tím vším, co je spojeno s jeho konstitucí. Konečný cíl těchto přednášek je poskytnout pravidla života, životní moudrosti, proto je nezbytný široký základ.

 

Dnes jsme získali náhled do přirozenosti tužeb hrnoucích se z hlubiny duševního života. V předcházejících přednáškách jsme se nyní dozvěděli, že jisté zkušenosti spojené s pocitem, jako je nuda, závisí na přítomnosti představ z minulosti, jako bublinky, které vedou svůj vlastní život v duši. V daném momentu naší existence, mnoho závisí na povaze toho života, jaký vedou. Naše nálada, naše štěstí nebo úzkost, závisí na způsobu, jakým se naše představy chovají jako nezávislé bytosti v duši, na významu nudy, atd. Zkrátka, na těchto bytostech, které žijí v našich duších, závisí štěstí našich současných životů. Proti jistým představám, kterým jsme dovolili vstoupit do našeho současného duševního života, jsme bezmocní; při setkávání s jinými jsme silní, záleží na naší schopnosti vyvolat si představy podle vlastní vůle.

 

Tady vyvstává otázka, které představy jsou pohotově zachytitelné, a které ne. To je věc, která může mít nesmírnou důležitost v životě. Dále, může být učiněno na počátku představ něco, aby byly více méně pohotově dostupné? Ano, můžeme něčím přispět. Mnozí by našli užitek, a mohli by enormně zlehčit břemeno svého života, kdyby věděli, jak znovu vyvolat snadným způsobem své pojmy. Musíte jim dát něco, co si mohou vzít sebou, ale co? Nuže, jelikož duševní život je utvořen z touhy a úsudku, tak musíme najít něco uvnitř těchto dvou prvků.

Z touhy nemůžeme dát nic jiného než touhu samotnou. Ve chvíli, kdy máme pojem, ve chvíli, kdy k nám proudí, tak musíme dát tolik naší touhy, jak jen je možné, a to může být učiněno pouze tehdy, když ten pojem prostoupíme láskou. Když darujeme pojmu část naší touhy, tak mu poskytneme bezpečného průvodce do našeho dalšího duševního života. Čím láskyplněji přijímáme představu, čím více zájmu jí věnujeme, čím více zapomeneme na sebe a na naše vlastnosti při setkání s ní, tím lépe je pro nás nastálo uchovaná. Ten, kdo nedokáže zapomenout sám na sebe při setkání s pojmem, ten rychle ten pojem zapomene. Je možné takřka zahrnout pojem láskou. Nicméně se stále musíme učit, jak naše usuzování může zacházet s pojmy.

 

V naší paměti si mnohem rychleji vyvoláme pojem, když je přijat silou usuzování naší duše, než když byl jednoduše přidán do duševního života. Když uvažujete o představě, kterak vstupuje do pavučiny vaší duše, když ji obklopíte usuzováním, tak jí znovu poskytujete něco, co na ní usnadní vzpomínání. Vidíte, že můžete zahalit pojem něčím jako atmosférou a závisí to zcela na vás, jestli se pojem objeví znovu ve vaší paměti snadno, nebo ne. Je důležité pro zdraví našeho duševního života, obklopit naše představy atmosférou usuzování a lásky.

 

V této souvislosti musíme také patřičně zvážit pojem já. Celý náš nepřetržitý duševní život má stálý vztah k naší centrální představě, k pojmu já. Když sledujeme dnes nastíněnou cestu, tak v příští přednášce objevíme, jak uvést v soulad směřování paměti a zážitek já.

V podstatě je hlavní tendencí duše touha. To je ten případ, kdy ten, kdo ví, že při esoterickém vývoji se musí zvýšit duševní úsilí, je překvapen, když se dozví, že v určitém smyslu musí být touha překonána. Nicméně "překonání touhy v duši" není přesný výraz, jak to podat. Touha povstává v duši z neznámých hlubin, ale co se to v ní vzdouvá? Čeho je vyjádřením?

 

Když bychom zkoumali tyto hlubiny, tak bychom je museli dočasně vyložit abstraktním způsobem jako něco, co odpovídá ve vyšších světech touze, něco, co jedná z naší vlastní bytosti jako vůle. Takže když pro účel vyššího vývoje bojujeme proti touze, nebojujeme proti vůli, ale pouze proti jistým modifikacím, jistým objektům touhy. Pak může vládnout čistá vůle. Vůle spojená s objektem, s obsahem touhy, je žádostivost. Nicméně, skrze usuzování můžeme dospět k pojmu „chtění zbavit se touhy“, takže vůle tohoto druhu, zbavená objektů, je v jistém ohledu jedním z našich nejvyšších atributů (vlastností). Nepleťte si to s pojmem jako "vůle žít". To je vůle směřovaná k objektu. Vůle je čistá a svobodná, pouze když není upravená do konkrétní touhy; jinými slovy, pouze když směřuje opačným směrem.

 

Když život vůle narůstá do našich pocitů, tak máme vynikající příležitost studovat vztah vůle k cítění. Jsou možná fantastická vysvětlení vůle. Někdo může zastávat názor, že vůle musí nutně směřovat k nějakému objektu. Takové definování je zcela neoprávněné a lidé, kteří je navrhují, by udělali lépe, kdyby se věnovali géniu řeči. Řeč například nabízí inspirované slovo pro vnitřní zážitek, kdy je vůle přesně vedena do pocitu. Kdybychom mohli sledovat uvnitř sebe touhu vůle v procesu kdy zaniká, tak bychom si mohli povšimnout, když se setká s předmětem nebo bytostí, narůstání vůle do určitého bodu, kdy je poté zadržena. To vytváří hluboce nespokojený pocit ohledně té bytosti. Tento druh vůle určitě nevede k činnosti, a jazyk nabízí inspirovaný termín "nevole". To je ale pocit, a proto vůle, když poznává sama sebe v cítění, tak je ve skutečnosti touhou, která vede zpět sama k sobě, a řeč má skutečně slovo, které rovnou charakterizuje vůli jako pocit. To nám ukazuje klam té definice naznačující, že vůle je jen východiskem pro činnost. Uvnitř duševního života nacházíme na všech stranách vlnění různě se lišící vůle: touhu; v ní můžeme vidět různé vyjádření duše.   

*****************************************************************************

 

PSYCHOSOFIE 4

 

Moudrost o Člověku, Duši a Duchu

Vědomí a duševní život.

 

Část druhá

 

Moudrost o duši

(Psychosofie)

 

Čtvrtá přednáška

 

Ještě důvěrnějšímu porozumění tomu, co bylo řečeno včera, a co zbývá ještě říci dnes, napomůže snaha porovnat báseň z Goethova mládí, kterou jste právě slyšeli (na začátku přednášky byla recitována báseň "Poetické myšlenky o sestupu Ježíše Krista do pekel") s tou od Hegela, která byla recitována včera. Takové porovnání nám ukáže výrazný rozdíl mezi dušemi těchto zmiňovaných osobností. Zkuste vnímat ten hluboký rozdíl mezi těma dvěma básněmi. Nedostatek času nám umožňuje zmínit se pouze o některých aspektech, ale budeme si schopni rozumět.

 

Báseň, kterou jste slyšeli včera (Eleusis) napsal filosof, který dosáhl nesmírných výšek čistého myšlení. Viděli jsme, že sama myšlenka se u Hegela stala, řekl bych, poeticky kreativní. Pocítili jsme ty mocné myšlenky o Mystériích, záhadách světa. Zároveň jsme pocítili určitou neobratnost v básnickém zacházení s tím materiálem; poezie není hlavním posláním tohoto muže. Zápasí s poetickou formou a máme dojem, že ta myšlenka musela bojovat, aby mohla dosáhnout té oblasti, kdy se mohla ztvárnit v poetické formě. Hegel by zřejmě nedokázal napsat mnoho takových básní.

Porovnejme tuto báseň z jiného hlediska. V první přednášce jsme vám četli pozměněnou verzi básně z Goethova mládí, ukazující, jak v jedné hrudi žily dvě duše. Dnes jsme četli jinou báseň z Goethova mládí, která nepotřebovala žádné úpravy. Forma, ve které byla ta báseň napsána s těmi mohutnými obrazy, by byla hodnotná také pro zralého Goetha. V této básni vidíme v Goethovi pracovat duševní síly naprosto odlišné od těch aktivních v Hegelovi. Je jisté, že bohatství nepřekonatelných obrazů proudilo do mladého Goetha. Jeho vrozený génius byl takový, že bohatství překypujících obrazů proudilo do jeho duševního života. Uvědomíme si, že když ho překonala velikost subjektu, a hodně toho zkazila u té předchozí básně, tak v tomto případě byla překonána silným duševním životem, který usiloval vyjádřit se ve výrazných obrazech.

 

V těch recitovaných básních najdeme tři zajímavé body. U Hegela je tou hybnou silou myšlenka. Dosahuje obrazů pouze v zápase a intenzita toho zápasu je stále rozpoznatelná, dokonce i v těch bledých obrazech. U Goetha, na druhé straně, pracuje úplně jiná duševní síla, která ohromuje mocnými obrazy. Povšimneme si, že tato duševní síla může být jindy zhoršena jako v "The Wandering Jew", kde jí zbyl jenom zlomek, kvůli konfliktu mezi dvěma duševními silami. To ukazuje na různorodou povahu duševního života. U Hegela vidíme, že síla myšlení proniká s těžkostí do jiné duševní síly, která byla naopak u Goetha mnohem silnější. Na druhé straně zase můžeme vidět u Goetha, jak si nejlepší síla jeho duše proráží cestu do něčeho, co jí odporuje. To mějme na paměti.

 

Nyní si shrneme naše psychosofická studia. Vzpomeňte si, co jsme našli, že pracuje v duševním životě: usuzování a zážitky lásky a nenávisti, které pocházejí z obsahu touhy, ale můžeme to seřadit také jinak. Silou úsudku míníme duševní činnost, schopnost, která touží rozumět pravdě. Setkáváme se s úplně jinou duševní silou, když máme na mysli duši jako bytost, která se zajímá, tak či onak, o vnější svět. Duše se zajímá o vnější svět, pokud je v ní aktivní láska a nenávist.

Avšak jevy lásky a nenávisti nemají nic společného se silou usuzování. Síla úsudku a zájem jsou dvě síly, které jsou činné v duši úplně jinak. Například, pokud byste hledali v duši chtění, představíte-li si je jako jakousi funkci samu o sobě, tak najdete zájem o to, co je chtěné. Zkrátka, zájem probuzený láskou a nenávistí, a usuzování. Mimo těchto zkušeností byste v oblasti duše už nic jiného nenalezli. Tím je obsah duševního života vyčerpán.

 

V předcházející části jsme ale vynechali jeden z nejdůležitějších rysů duševního života, se kterým se náhle setkáváme. Označujeme jej slovem vědomí. Vědomí je sjednocující část duševního života. Když zkoumáme obsah duševního života z jakéhokoli hlediska, tak se setkáváme se silou úsudku a se zájmem, ale když zacházíme s vnitřními zvláštnostmi těchto dvou duševních sil, tak je můžeme zahrnout mezi prvky duševního života pouze tehdy, když můžeme duši připsat vědomí.

 

Nuže, co je to vědomí? Nepřejdu k definici toho slova, ale budu pouze charakterizovat. Když se přiblížíte k pojmu "vědomí"  ve světle toho, co jsme již studovali, tak uvidíte, že vzhledem k nepřetržitému proudu představ, se onen stav vědomí v duši nakonec neshoduje s duševním životem. Proč je tomu tak? Viděli jsme, jak víte, že duševní život se odlišuje od stavu bdělého vědomí, díky té skutečnosti, že představa může v duši žít dále, aniž by vstoupila do vědomí. Nějaký pojem z naší minulosti dál žije v našem duševním životě. Můžeme si na to opět vzpomenout, ale pokud to děláme, tak pouze další den nebo tak nějak, ne okamžitě, v mezidobí to nebylo v našem vědomí, bylo to pouze v naší paměti. Paměť není vždy vědomá. Takže pojem existoval v naší duši, ale nebyl momentálně v našem vědomí. Vědomí není to samé jako  nepřetržitý proud duševního života. Musíme to podat takto. Představy, které si můžeme nějaký čas pamatovat, představuje jakýsi šíp ukazující ve směru proudu představ v čase, do toho zahrneme všechny představy proudící z minulosti do budoucnosti (viz. obrázek). Abychom si je uvědomili, tak je musíme nejdříve vyvolat z nevědomého života duše aktem vůle.

 

Když je duše vzhůru, tak je vědomý stav něčím, co náleží duševnímu životu, ale ne v tom smyslu, že všechno, co je k němu v nějakém vztahu, je také ve vědomém stavu. Naopak, vědomí osvětluje pouze část duševního života. Když se zeptáte na důvod, tak by někdo mohl odpovědět "Nu, to, co nazýváte "nepřetržitý proud představ", není nic jiného, než stanovené a stálé uspořádání nervů a mozku, a všechno, co je třeba je, že v určité chvíli, je mozkové uspořádání osvětlené vědomím." Tak by to bylo v případě, kdyby vjem nebyl o něco oloupen, když se stával představou. V takovém případě by vjem nebyl proměněn v představu. To druhé je ale odezva, jakýsi vjem zevnitř, který oloupil ten vnější vjem o něco, co nebylo vždycky spojené s vědomím, ale spíše to jím musí být osvětlováno.

Dále se ptáme, jak je možné vrhnout světlo na tento nepřetržitý proud, který objímá nevědomé představy a osvětlit jej takovým způsobem, že by se jeho obsah stal viditelným ve vzpomínce. Určitá skutečnost duševního života, jaký se může uskutečnit na fyzické pláni, nám poslouží k objasnění. Je to skutečnost úplně ignorovaná fyziologií, ale my se zabýváme fakty, ne předsudky. Máme mnoho druhů pocitů, například toužení, netrpělivost, naději, pochybnost a nakonec takové pocity jako je obava, strach atd. Co nám říkají? Zkoumání nám ukazuje, že mají společného něco divného. Všechny nás odkazují na budoucnost, na něco, co mohou mít za následek a v co se doufá.

 

Náš duševní život je tak konstituován, že v našich pocitech se zajímáme nejen o současnost, ale také o budoucnost a cosi živoucího v ní. Je to dokonce silnější v případě výrazných tužeb. Jen se pokuste sledovat hnutí ve vaší duši, když si přejete něco, co se má v budoucnu vyplnit! Můžete jít ještě dál; zkuste vypátrat ve vaší paměti zkušenosti radosti nebo smutku, které jste prožívali ve vašem mládí a porovnejte to s podobnými pocity, které jste měli nedávno. Zkuste to, a uvidíte jak takové vzpomínky zůstávají vybledlé, když se je snažíte osvěžit. V přítomnosti jsou takové vzpomínky čerstvé a silné, ale čím dále se od nich posuneme, tím bledšími se stávají. Rád bych se zeptal jak mnoho lidí truchlí pro něco, co se jim stalo před deseti lety, když už působící příčina přestala existovat? Je zde ohromný rozdíl mezi tím, jak se díváme na budoucnost a na minulost. Existuje jenom jedno jediné vysvětlení této skutečnosti. To, co nazýváme touha prostě neproudí stejným směrem jako proud představ, ale naopak se s ním setkává. Na váš duševní život to vrhne silné světlo, když připustíte tento fakt. Touha, láska, nenávist, přání, zájem a tak dál, utvářejí proud tekoucí z budoucnosti do minulosti, což je směrem k vám.

Bude to trvat celé dny vypracovat to do detailu, ale hádanky vědomí budou vyřešené a celá zvláštní povaha duševního života bude osvětlena, když začnete předpokladem, že ten proud touhy, lásky a nenávisti k vám přichází z budoucnosti a setkává se s proudem představ tekoucích z minulosti do budoucnosti. V každém momentu jste ve skutečnosti vprostřed setkání těchto dvou proudů a s ohledem  k tomu, že přítomná chvíle vašeho duševního života se sestává z takového setkání, tak budete rychle rozumět tomu, že tyto dva proudy se ve vaší duši sbíhají (překrývají). Toto překrývání je vědomím.

 

Když se v jakýkoli moment přítomnosti podíváte na váš vědomý duševní život, tak tam najdete něco, co jedná z minulosti do budoucnosti a něco, co běží z budoucnosti do minulosti. Vědomí nemůžeme nijak jinak vysvětlit, než překrýváním těchto dvou proudů, a když si představíte všechno nahromadění, které se zde odehrává, tak uvidíte, že se vaše duše podílí na tom všem, co teče z minulosti, a na tom, co proudí z budoucnosti, aby se s tímto proudem setkalo. Když budete v jakýkoli moment pozorovat vědomý duševní život, tak uvidíte určité prostoupení těchto dvou proudů. Zde jsou všechny pojmy, které si sebou nesete, tam je všechno, co proudí z budoucnosti do minulosti, setkávajíc se s proudem představ, jako je zájem, přání, touha a tak dále.

Jelikož rozeznáváme tyto dva proudy docela zřetelně, tak označíme duševní život dvěma jmény, ačkoli jména sama jsou nepodstatná. Když se ale jedná o veřejnou přednášku, tak bych měl vybrat nějaká zvláštní jména, jak je zvykem. Například je mohu nazvat proud A a ten druhý B; pak byste mohli pracovat na rovnici, kdy by bylo A a B platné. Na jménech nezáleží, ale rád bych zde vybral jména, která vyvolají ve vaší mysli to, co už musíte vědět z jiného hlediska, a tak o tom můžete přemýšlet ze dvou aspektů. Za prvé, od čistého empirika, který může vybírat jakákoli jména, co se mu líbí pro prokázané výsledky svých výzkumů, což je příklad, kdy jména jsou nepodstatná, a za druhé, z úhlu pohledu toho, kdo vybírá taková jména, protože sleduje věci jasnovidně. Tak budeme označovat proud představ tekoucí z minulosti do budoucnosti "éterné tělo duše", a ten druhý proud tužeb, běžící z budoucnosti do minulosti "astrální tělo duše".

 

Vědomí je setkání astrálního a éterného těla. Můžete si to otestovat. Zkuste si vzpomenout na všechno, co jste se dozvěděli z výzkumu jasnovidného vědomí o éterném a astrálním těle, a zde to použijte. Potřebujete se pouze zeptat sami sebe, co způsobuje to přehrazení, ten průsečík dvou proudů. Odpověď leží v té skutečnosti, že ony dva proudy se setkávají ve fyzickém těle. Na moment teď předpokládejte, že fyzické a éterné tělo bylo odstraněno. Co by se stalo? Ten proud z minulosti do budoucnosti by chyběl, a ten druhý, astrální proud, by měl volnou cestu. Nuže, to je přesně to, co se odehrává ihned po smrti, s tím výsledkem, že vědomí během kámaloky běží obráceně. Takže jsme při sledování naší psychosofické stezky znovuobjevili to, co jsme se dozvěděli prostřednictvím exaktní theosofie. Mnoho výsledků jasnovidného výzkumu bude zpočátku popírat pozorování učiněná na fyzické pláni, protože  to posledně zmíněné by nejdřív muselo být řádně uspořádáno, ale pokud se to tak učiní, tak mohou být výsledky jasnovidného výzkumu neustále ověřovány. Výsledky obou metod se budou shodovat.

 

Nyní budeme zkoumat další fenomén duševního života v běžném jazyce nazývaný "překvapení", "úžas". Co to přesně je? Kdy můžeme být překvapení něčím, s čím se setkáváme? Pouze tehdy, když v momentě, kdy se s tím setkáváme, tak nejsme ihned v takovém postavení, abychom si jej vysvětlili; když náš soud ihned přiměřeně neodpovídá vnějším vjemům působícím na náš duševní život. V tu chvíli, kdy se naše usuzování vyrovná s daným úkolem, tak naše překvapení pomine. Něco, co naše usuzování už jednou ovládlo, nám už žádné překvapení nepřinese.

Při setkávání s nějakým jevem a zažívání překvapení, úžasu - případně i strachu - to znamená, při přijímání nějakého vědomého vjemu, aniž by naše usuzování mělo čas, aby zasáhlo, vyvstávají pocity, ale ne úsudek, aspoň z počátku ne. Když pro to hledáme vysvětlení, tak si musíme uvědomit, že náš zájem, naše kapacita touhy, nemůže téci ve stejném směru jako síla úsudku, protože jinak by se oba dva proudy shodovaly; proto usuzování musí být něco jiného než obyčejný zájem.

Usuzování nemůže být identické a téci společně ani s tím duševním proudem z minulosti do budoucnosti. Jinak by usuzování bylo neustále shodné s proudem představ a celý duševní život by měl účast na tom, když bychom usuzovali. Představy v tomto okamžiku musí ustat. Nicméně usuzování je vědomé; přesto, jak daleko jsme od toho, v okamžiku usuzování, abychom čelili všem představám, které naše duše zahrnuje! Usuzování není schopné okamžitě uchopit nepřetržitý proud duševního života, proto se tyto dva nemohou ani shodovat. Ani se nemůže usuzování shodovat s proudem z budoucnosti do minulosti, protože by strach, úzkost, úžas, překvapení nebyly možné. Usuzování se proto neshoduje s žádným z těchto proudů.

 

Mějme to na mysli a prozkoumejme nyní  nepřetržitý proud éterného těla, který proudí z minulosti do budoucnosti. Odhalí nám to něco vskutku vysoce zvláštního a sice to, že nejen že se to může takříkajíc pohybovat v duši nevědomě, ale může to být také vědomé. Mějme jasně na zřeteli, že nevědomé pojmy, procházející naším duševním životem, se mohou stát vědomými. Jsou vždy přítomné, ale ne vždy vědomé. Pokusme se jednoduchým příkladem zaměřit naši pozornost na moment, kdy se taková nevědomá představa stane vědomou. Procházíte obrazovou galerií a zastavíte se před obrazem, abyste se na něj podívali. V tom okamžiku se stejný obraz vynoří ve vašem vědomí; už jste ho předtím viděli. Co to bylo, co vyvolalo tuto vzpomínku? Nuže, byl to vjem toho nového obrazu, který kouzelně a magicky vykouzlil před vaším duševním zrakem starou představu obrazu. Kdybyste se s tímto obrazem nesetkali, tak by ta stará představa nebyla povzbuzena k tomu, aby se vynořila na povrch. Porozumíte tomuto procesu, když jej vysvětlíme následovně. To, co nazývám mým já, vstoupilo znovu do vzájemného vztahu s obrazem, když se s ním setkalo.

 

Ta okolnost, že vaše já přijímá do sebe něco nového, působí na něco, co je obsaženo v nepřetržitém proudu duševního života, a tak se to stává znovu viditelným. Pokusme se získat jakýsi obraz, prostřednictvím kterého budeme moci tento proces popsat. Pomyslete na všechny objekty, které jsou právě teď za vámi, ale bez toho, abyste se otáčeli; nemůžete je vidět. Za jakých podmínek je můžete vidět a přitom se neotočit dozadu? Když se podíváte do zrcadla. Něco podobného se musí odehrát mezi představami, které žijí nevědomě v duši a tím procesem tvořeným novou představou. To posledně zmíněné se smísí s vašimi starými představami tak, aby jim poskytlo něco, co jim umožní být viditelnými pro duševní zrak.

 

Nuže, copak to je, co zahladí pohled na starou představu, přetvoří ji do neviditelnosti? Je to naše já, které stojí v cestě, a když nový proces poskytne impuls k zrcadlení, tak je výsledkem proces upamatování se, uvědomíme si starou představu. Proud paměti běží zpět ke staré představě, tak jako paprsky světla běží zpět ke zrcadlu, a odtamtud se odrážejí vpřed. Když se ptáme dále po příčině takového zrcadlení, tak si vzpomeňme na ty významné skutečnosti, že lidská vzpomínka na minulost se na určitém bodě zastaví. A od toho období, až k narození, si člověk nic nepamatuje. Kde se vzpomínka na minulé události započíná? Vskutku, které procesy lidského života jsou jedinými procesy, které se mohou vybavit v paměti? Pouze ty, na kterých se účastnilo já, které si já přivlastnilo, proto je to ve stejné době, podle požadavků jistého zákona, že dítě si může začít vytvářet svoji představu já. Pouze takové představy si pamatujeme, které se odehrávaly počas našeho fyzického života, kterých se já účastnilo jako aktivní síla, vědomá si sama sebe.

 

A jak je to s tímhle já během prvních tří let života dítěte? Zpočátku přijímá všechny dojmy takříkajíc nevědomě; není samo přítomno. Pak se začne spojovat se všemi představami přijímanými zvenčí. To je chvíle, kdy lidské já začne stát před svými představami a umísťuje je za sebe. Až do té doby, celý život představ já, byl žitý pouze v životě přítomnosti; nyní se objeví, čelí svobodně budoucnosti a je připraveno přijmout cokoliv, co mu přijde naproti z budoucnosti, ale minulé představy umístí za sebe.

 

Co se musí stát v okamžiku, kdy si já začne přivlastňovat všechny představy, kdy se stává vědomým? Já se musí připojit k trvalému proudu, který jsme nazvali éterné tělo. Ve chvíli, kdy dítě začne vyvíjet vědomí já, proud života učiní otisk na éterném těle a vtom vznikne ta schopnost pro vědomí já. Vnímání já k vám nikdy nemůže přijít zvenčí; zvenčí jsou nám dávány představy týkající se fyzického světa. Tomu momentu, kdy dítě začne vnímat svoje vlastní já předchází stav, kdy nemůže cítit svoje éterné tělo, ale od té chvíle já zrcadlí zpět do sebe proud éterného těla. To vám také nastavuje zrcadlo.

 

Abychom to shrnuli: zatímco všechny jiné představy - ty co mají vztah k fyzickému světu - jsou přijímány fyzickou lidskou bytostí, tak vědomí já, představa já, vyvstává, když já vyplní éterné tělo a je zrcadleno takřka z jeho vnitřních stěn. Charakteristickým rysem vědomí já je, že je to vnitřně zrcadlené éterné tělo.

Co může způsobit toto vnitřní zrcadlení? Vnitřní ohraničení éterného těla. Jenom tak se já stane vědomým, jako následek vnitřního odrazu. Jak si pamatujete, tak jsme se učili, že astrální tělo jde naproti éternému tělu. Je to já, které vyplňuje éterné tělo, a skrze tento vnitřní odraz se stává vědomým si sebe, jako takového. Toto vědomí já je silně sevřeno všemi našimi zájmy, všemi touhami, protože ty se do já stále vštěpují. Přesto, i když to uskutečňuje do takové míry, že to charakterizujeme jako egoismus, je zde na tomto vnímání já něco zvláštního, určitým způsobem nezávislého na touhách.

Existuje jistý požadavek, který lidská duše má sama na sebe, pohotově duší doložený; každá duše ví, že pouhá touha vůbec nemůže vyvolat já. Jakkoli moc to chcete udělat, tak to nejde. Vědomí já se neskládá z proudu tužeb o nic více, než z proudu představ. Je to jakýsi prvek zásadně odlišný od jednoho i druhého, ale takový, který si oba proudy přizpůsobuje. Můžeme tento stav znázornit graficky tím, že nakreslíme proudění já v pravém úhlu k proudu času. To dává správný obrázek.

 

To je jediný způsob, který platí pro všechny zapojené jevy. Tomu budete vždy schopni porozumět, když budete předpokládat, že jakýsi proud běží v pravém úhlu k ostatním dvěma proudům, k tomu jednomu z minulosti do budoucnosti, a k tomu z budoucnosti do minulosti. To je proud odpovídající prvku lidského já samotnému.

 

 

Je zde něco jiného, něco v povaze lidské duševní zkušenosti, co je spojené s já. To je síla úsudku. Ta přichází spolu s já. Když si představíte tento obraz, tak budete schopni skutečně porozumět pouze jevu překvapení, nebo zájmu, ale ne té usuzující činnosti já. To posledně jmenovaná totiž vůbec nemůže vstoupit do procesu ze směru z minulosti, a tím méně může já vstoupit zároveň s touhou, pro usuzování je nemožné setkat se s proudem „budoucnost – minulost“. Co je nezbytně nutné, když se usuzování má setkat s proudem já? Zrcadlení, a to se musí odehrát takovým způsobem, že já má nevědomě proudící představy jasně za sebou.

To by bylo v tom případě, kdyby proud já vstoupil ze směru indikovaného tím šípem v nákresu, ale pak by změnilo svůj směr k tomu, co ukazuje ten druhý šíp, směrem do budoucnosti. Nyní se já spojilo s proudem éterného těla, vstoupilo do éterného těla - samo se takříkajíc stalo zrcadlem. To se překvapivě shoduje se skutečností. Když má já za sebou nevědomě vpřed proudící představy, s čím se setkává vpředu, směrem do budoucnosti?

 

Představte si, že se díváte do zrcadla. Když za vámi nic není, tak nevidíte nic než nekončící prázdnotu a zpočátku to je pohled člověka do budoucnosti. Kdy tam něco můžete vidět? Pouze pokud se objeví něco z minulosti. Vidíte minulost, ne budoucnost; zrcadlo vám ukazuje předměty, které máte za sebou. Nyní, když je já zrcadleno vnitřně, ve chvíli, kdy dítě přichází k vědomí vlastního já, tak celý duševní život, od té chvíle dále, dává najevo, že zkušenosti a dojmy z minulosti, se zrcadlí také. To je důvodem, proč si nemůžete pamatovat nic předtím, než se já stane prostředníkem zrcadlení. Když má být v zrcadle vidět něco z minulosti, tak přirozeně nevidíte nic z budoucnosti, stejně jako nevidíte nic za rtutí pokrývající zrcadlo.

Zde by mělo být uvedeno, že dítě, když je to odráženo v éterném těle v počátku já, si nepamatuje, co se stalo předtím. Všechno vysvětluje jedna základní skutečnost, že lidské já, pokud vstupuje do éterného těla a přijímá představy z minulosti, tak se samo stává zrcadlícím aparátem vnímavým ke všemu, co od té doby přijímá.

 

Nyní si připomeňme tu skutečnost už zmíněnou, že jsou dva druhy vzpomínky, jedna vyplývající z vnějšího opakování vjemu, a druhá vyvolávaná z duše silou já, bez vnějšího opakování. Co musí nastat, když já zrcadlí minulé události? Můžeme říci, že když přijmete vnější vjem skrze nějaký obraz, který jste předtím viděli a se kterým se setkáte podruhé nebo potřetí, vyzařování paprsků zrcadlení z druhé strany, je tím takovým způsobem zadrženo, aby bylo působeno na vnitřní duševní zrcadlo. Co když žádné opakování vnějšího vjemu nenastane? V takovém případě samo já musí nashromáždit to, co má být zrcadleno dovnitř, což znamená, že musí vytvořit náhradu za to, co je jinak způsobené vnějším vjemem.

 

Čím je toto já v první řadě, jak se jeví ve fyzickém lidském životě? Je to vnitřní náplň éterného těla. Proto musí být samo proměněno v zrcadlo, uvnitř éterného těla, a to se odehrává tím, že se éterné tělo ohraničí. Vzhledem k vašim vnějším smyslovým vjemům, jste z důvodu bytí ve fyzickém těle odděleni, a to je způsobeno tou skutečností, že to, co žije v éterném těle, může být zrcadleno. Nicméně zde musí být další síla plně zodpovědná za to, co si svobodně vybavujete. Éterné tělo musí mít jakousi slabou vrstvu, jako nějaké zrcadlo, a to nastavené vzpomínkám, které jsou dále vyvolávány novými dojmy ze smyslových orgánů, fyzickým tělem.

 

Za nepřítomnosti něčeho činného zvenčí, musíme tuto vrstvu hledat jinde. Jedinou alternativou je zaměstnat jako jakousi pomocnou sílu to, co přichází k já v pravých úhlech, což je touha nebo proud tekoucí k nám. To použijeme jako vrstvu na zrcadlo. Pouze vhodným posilováním astrálního těla můžeme vyvolat sílu touhy, a vyvinout z já sílu, schopnou vyvolat v naší paměti ty představy, které se jinak odmítají objevit. Pouze posílením já, tak jak se vyjadřuje ve fyzickém světě, jsme schopni skutečně použít toho proudu tekoucího z budoucnosti, a učinit z něj povrch zrcadla. Výhradně zesilováním já, tím že z něho učiníme mistra toho, co k nám přichází z budoucnosti (astrální tělo), můžeme udělat cokoli s představami, které se odmítají zrcadlit, odmítají se nám vzdát. Když si nedokážeme vyvolat nějakou představu, tak je to proto, že naše touha postrádá potřebnou sílu. Musíme si vypůjčit, abychom byli schopni tu představu zrcadlit.

 

Posílení já se může odehrát dvěma způsoby. Například v každodenním životě prožíváte věci prostě následující v nepřetržitém proudu zkušenosti. Když zvoní zvon, tak slyšíte nejdříve jeden tón, pak druhý, třetí a tak dále, po pořádku; v divadle slyšíte různé části za sebou, pak je konec. S vaším já žijete v nepřetržitém proudu éterného těla, ale když systematicky rozšíříte svoji zkušenost o protější proud života, tak následujete astrální proud. Například, když si večer vybavíte události dne v obráceném pořadí nebo recitujete Otčenáš pozadu. Pak nesledujete obvyklý proud já, ve kterém žijete, protože já vyplňuje éterné tělo, ale ten opačný proud, a důsledkem je, že si včleníte síly astrálního proudu. To je výjimečně dobré cvičení pro posilování paměti.

 

Pro stejný účel můžeme cvičit ještě jiné cvičení. Pokud někdo trpí  obzvláště slabou pamětí, tak může proti tomuto stavu bojovat tím, že zkouší s veškerou svou silou zaobírat se něčím, co dělal v mládí. Předpokládejme, že je mu čtyřicet a pustí se do čtení knihy, která ho nadchla, když mu bylo patnáct. Když vydrží zkoušet se do ní nábožně zahloubat s pocitem toho dřívějšího času, tak vytáhne sílu z toho zpětně tekoucího proudu. Vyvoláte-li si ty stejné skutečnosti, které jste dělali v minulosti, tak se tento proud z budoucnosti dostává do vaší moci. Proč si například chce starý muž připomínat věci, kterými se zaobíral ve svém mládí?

 

Takové uvažování nám může ukázat, že ve skutečnosti se naše já musí posílit z tohoto astrálního proudu, který teče, aby se setkal s éterným proudem, pokud to má posílit paměť. Kdyby se takovým věcem věnovala pozornost při vyučování, tak by to mělo velice prospěšný účinek. Například by sedm školních tříd mohlo být uspořádáno tak, že by čtvrtá třída byla jakousi střední třídou. V páté by se v modifikované formě opakovalo, co se studovalo ve třetí, v šesté ty předměty, které se vyučovaly v druhé třídě a v sedmé to, co se učilo v první. To by byl excelentní způsob na posílení paměti, a kdyby lidé něco takového uvedli do praxe, tak by viděli, že názory tohoto druhu pocházejí ze zákonitostí, které řídí život.

 

Z toho všeho si můžeme povšimnout, že v naší představě já, v našem vnímání já, máme něco, co musí nejprve vzniknout. Začíná to v raném dětství skrze vnitřní zrcadlení éterného těla. Není divu, že v noci nemáme žádnou představu já, protože když je já venku v prostoru během spánku, tak se přirozeně nemůže zrcadlit v éterném těle. To je důvodem, proč se musí v noci ponořit do nevědomí.

 

Éterné tělo je proudem tekoucím nepřerušeně v čase, a během času přijímá představu já díky té okolnosti, že to, co proudí vpřed v éterném těle, je osvětleno z druhé strany astrálním tělem. Všechno, co máme v cestě této představě já, je výlučně v éterném těle; je to pouze celé éterné tělo viděné zevnitř, zrcadlící se uvnitř sebe. V éterném těle je aktivní pouze představa já, ne já samotné.  Co je to já? Je to síla úsudku vstupující kolmo dovnitř. Pokud chcete porozumět já, tak se nesmíte obracet k vnímání já, ale k usuzování. Ve vztahu ke všemu ostatnímu je usuzování nezávislé, ale musíme jasně rozlišovat mezi představováním a usuzováním. "Červená" není soud; usuzování přestává u smyslového vnímání. Nicméně, ve chvíli, kdy je pronesen verdikt "červená je" - když "červená" je podpořena "bytím" - já se povzbudí, takže usuzování směřuje k duchovnu. Když já vynáší úsudek založený na vnějších vjemech, tak ty vjemy jsou objekty soudu.

 

Nuže, pokud je já bytostí oddělenou od všech svých představ a vjemů, stejně tak od sebevnímání (právě tak jako zrcadlený obraz není identický se zrcadleným předmětem) a pokud je také hybnou sílou vlastního vnímání, tak jako ve všem usuzování, tak já cítí samo sebe jako vládce nezávislého na vnějším vnímání. To se děje v tu chvíli, když nemáte představu já, ale když pronesete soud "já je". Tím vyplňujete usuzováním kapacitu toho, co jinak žije v "já" aniž by to dosáhlo vědomí. To, co bylo předtím prázdnou bublinou, je nyní naplněno silou úsudku, a když tak já samo sebe vyplní, tak je v usuzování zahrnutý duch.

 

Připomeňme si, že usuzování je činností duše, vnitřní činností; tyto činnosti povstávající uvnitř, ve vnitřním životě duše; vedou k představám. Představa já je jednou z představ, které se objevují. Pravda, zjišťujeme, že představa já vede k pojmu já, ale kromě toho se o já nic nedozvídáme. Co jsme se dozvěděli je, že představa já, ačkoli má stejný charakter jako jiné představy přicházející z fyzického světa, nemůže pocházet z tohoto vnějšího světa, z fyzického světa. V tomto případě, a protože usuzování, které je jedním z prvků duševního života, musí být možné použít i na já, tak z toho vyplývá, že já musí vstupovat do duševního života z druhé strany. To je nezvratný důkaz toho, že když pojem "červený" přichází do duševního života zvenčí a je spojený se soudem, tak něco v já přichází z druhé strany a jedná stejně.

 

Když říkáme "já je", tak přijímáme vjem z duchovního světa a spojujeme jej se soudem. "Červená"  odpovídá fyzickým podmínkám existence. K soudu "červená je" jako takovému, může dojít pouze uvnitř duševního života skrze působení fyzického světa. "Já je " přichází z druhého směru; takže říkáme, že tento vjem přichází z duchovního světa. "Já je" je skutečností duchovního světa, stejně tak jako "červená je" je skutečností fyzického světa.

Jazyková zvyklost vyjadřuje toto přicházení z druhé strany tím, že vymění "je" za "jsem": Já jsem. Já může být přiznáno bytí pouze tehdy, když může být spojeno se soudem; když tak, jako v případě "červené", něco vstupuje do duše, tak to může být označeno soudem, stejně tak, jako něco přicházející z fyzického světa.

Když nyní nakreslím čáru naznačující čtvrtý směr, zdola nahoru, tak nebudete překvapeni, že to znázorňuje fyzickou sílu. Graficky znázorněno, vjemy z fyzického světa postupují zdola nahoru a projevují se v duši jako smyslové vjemy. Na jedné pláni si oponuje já a jeho tělesně fyzické smyslové orgány, na druhé pláni proudy éterného a astrálního těla. Když je já v kontaktu s fyzickým tělem skrze oko, ucho atd., tak přijímá vjemy z fyzického světa. Ty jsou pak dále neseny v duši, protože je zde vědomí, které střídavě vyvstává během nárazu éterného a astrálního těla navzájem. Celý obrázek ukazuje, že poměrně dobré schéma spolupráce různých světů v lidské duši můžeme získat o oponování já a fyzického těla na jedné rovině, a potom v pravých úhlech k tomu o éterném a astrálním těle.

 

Tímto schématem se pro vás vyřeší nesčíslné množství hádanek, když se jím budete důkladně propracovávat. Uvidíte, že přesně tento kříž, obklopený kruhem, vám dává dobrý obraz duševního života, a jeho ohraničení dole fyzickým a nahoře duchovním světem. Nyní si musíte představit proud času a musíte dojít k představě, ne něčeho, co proudí hladce dál, ale setkává se se životem smyslů.

Musíte poznat, že život já může být pochopen pouze tak, že myšlenka naráží v pravém úhlu do proudu času. Když to budete mít na paměti, tak snadno pochopíte, že naprosto rozdílné síly se setkávají v naší duši. Naše duše je takříkajíc jeviště, kde se setkávají síly z mnoha směrů.

Jako příklad si vezměte někoho, v kom převládá usuzující já. Bude shledávat obtížným obohatit abstraktní pojmy vhodným tělem, aby mohly působit přímo do cítění; to je člověk jako Hegel, který je silný v usuzování, ten nepodá snadno to, co mluví k pocitům. Na druhé straně ten, jehož každý sklon vypravuje o bohatém astrálním životě, kdo je plný zájmů, které proudí proti nepřetržitému proudu fyzického života, ten přinese s sebou do světa dar pro živoucí pojmy, protože je otevřený proudu přicházejícímu z budoucnosti.

 

 

Nebude se projevovat na fyzické pláni jako muž myšlení, ale spíše bude prokazovat schopnost pohotově odít své vnitřní zážitky do slov, která silně mluví k lidem. Takovým člověkem byl Goethe.

Když uvažujete o tom, jak člověk přenáší z předchozího vtělení sklony k jednomu nebo druhému proudu, tak si musíte představit v Goetheově duši onu náchylnost pro proud tekoucí z budoucnosti. Když se sám tomuto proudu poddá, tak úplně přirozeně shromažďuje ideje z budoucnosti jako živoucí pojmy. Jednou Goethe dovolil, aby toto všechno přišlo do konfliktu s tím, co získal v tomto vtělení, s nedávno získanými představami éterného těla a výsledek je to, co jsme označili jako bezcenné v jeho básni The Wandering Jew.

 

Na druhé straně, když Hegel přináší s sebou dar mocného extrahování pojmů ze svého usuzovaní, tak zápolí s proudem, který plyne z budoucnosti do minulosti. Skutečností je, že neustále stavíme naše já do takového místa, abychom pokryli ten nepřetržitý proud. Já jej pokrývá a nechává onen proud nekončící touhy, aby se s ním setkal a do tohoto ohniska my zíráme jako do zrcadla.

 

Mohl jsem vám citovat pouze málo z nekonečné oblasti psychosofie, ale najdete odpovědi na mnoho hádanek ze života, když budete brát v potaz přítomnost nevědomých představ v éterném těle. Fyzické tělo je v neustálé komunikaci s éterným tělem a právě protože jsou představy nevědomé, tak mohou rozvinout svou živou činnost směrem k fyzické straně. Mimoto právě přesně ty představy, které naše vědomí není schopno vyvolat z našeho nevědomého duševního života jsou tak nezměrně destruktivní; vyvíjejí ničivé síly, které pronikají naši tělesnost. Je skutečností, že něco, co člověk zažil ve věku deseti nebo dvanácti let a naprosto zapomněl - něco, co je neschopný vyzvednout do vědomí, protože já postrádá dostatečnou sílu - pokračuje v činnosti v jeho éterném těle a může poškodit jeho zdraví. To znamená, že v éterném těle žijí představy, které mohou zapříčinit nemoc.

 

Když to víte, tak také víte, že existuje lék. Ten spočívá v tom, že uloupíme těmto představám jejich sílu tím, že je vychýlíme do jiného směru. Můžete pomoci trpícímu, pokud to není schopen učinit sám, že ho zahrnete asociacemi, které tyto představy přivedou do vědomí.To vykoná velmi mnoho. Skutečně je možné přinést osobní pojmy do jeho vědomí a tak vyvolat zdraví dávající síly.

Někteří z vás řeknou, že taková záležitost se již v současnosti osvědčila a vskutku, existují psychiatrická léčení, která spočívají v dalším vyvolávání představ. Nemohu zde zmínit jméno té školy, kterou mám na mysli, protože jejím cílem je odkrývat pouze představy ze sexuálního života - představy, na které se záležitost, o které zde diskutujeme, nevztahuje. V takových případech to není k ničemu a z toho důvodu Freudovská škola ve Vídni vytváří výsledky, které jsou přesným opakem toho, co je záměrem.

 

Shrnuli jsme to, že když člověk pracuje svědomitě a srozumitelně při pozorování života na fyzické pláni, tak znalost získaná na psychosofické cestě potvrdí to, čeho dosáhne jasnovidným výzkumem, ale ten posledně zmíněný nehledá skutečnosti, aby viděl zda se shodují s podmínkami na fyzické pláni. Naopak, jasnovidec je často sám překvapen, když nachází výsledky svých výzkumů tak krásně stvořené venku na fyzické pláni. Kdyby to bylo obráceně, tak by ten postup stěží přinesl správnou informaci. Výzkum uskutečněný pouze na fyzické pláni inklinuje k seskupování věcí špatnou cestou a s fakty se setkává jakoby s fackou na tvář. Doufám, že jedním ze základních dojmů, který jste získali z těchto přednášek je ospravedlněná důvěra v jasnovidné bádání.

 

Proto navíc k tomu všemu co vám říkám z jasnovidných zdrojů, cítím bolest, když obracím čas od času vaši pozornost věcným způsobem k zákonům fyzické pláně, protože jsme na tuto pláň umístěni, abychom se ji naučili znát. Máme dvojnásobnou povinnost. Na jedné straně musíme studovat fyzický svět do kterého nás velké světové síly neumístili náhodně, a musíme se s ním skutečně ztotožnit nepředpojatým myšlením. Na druhé straně jsme již dospěli do stádia vývoje lidstva, ve kterém si uvědomujeme, že už dále nemůžeme zvládat fyzický svět bez pomoci duchovního bádání. Věda musí nevyhnutelně chybovat bez duchovní vědy jako průvodce, který ukáže směr přístupu ke všemu, co se lze naučit fyzickým zkoumáním. Fyzické zkoumání od svého založení na přelomu patnáctého a šestnáctého století nevyhnutelně zůstalo v centru zájmu; nyní je čas zralý pro jiný druh výzkumu, aby zasáhl a ukázal směry přístupu. Pokud se tomu duchovní vědec nebude pouze učit, ale bude to řadit mezi svoje povinnosti, tak naplní požadavky naší doby, jmenovitě rozšířit své přesvědčení, že máme pevný základ ve fyzickém světě. Určitě každému, kdo pochopil ideu astrálního proudu směřujícího z budoucnosti, na této věci záleží. Že je to pravda jsem vám již prokázal na mnoha skutečnostech.

 

Pouze jeden z psychologů současnosti, ačkoli bez znalosti duchovní vědy, se přiblížil vybraným školením ke studiu duše. Je to Franz Brentano. Zavedl psychologii v šedesátých letech osmnáctého století a ačkoli to, co dělal, nebylo víc než jen akademické spekulování, tak to byly první dětské krůčky v nauce o touze, cítění a usuzování. Co říká je všechno pomýlené, ale významný je směr. Bylo by to v pořádku, kdyby nebylo jeho naprosté neznalosti sebemenší duchovní souvislosti. První díl jeho práce vyšel na jaře 1874 a druhý byl očekáván na podzim toho stejného roku, ale do dnešních dní (1910) se nic neobjevilo. Dostal se do nesnází a z těchto přednášek pochopíte proč. Už naznačil, co bude ten druhý díl obsahovat; měl v úmyslu zaobírat se já, nesmrtelností. Proud duchovního výzkumu ale nedokázal poznat ani z druhé strany; prvek, který by přinesl ovoce nenastal. Franz Brentano žil jako dítě své doby, což znamená, že začal seskupovat fakta do skupin, takže se nemohl dostat dál. Nyní žije ve Florencii, starý muž.

Wundt také napsal psychologii, ale není to nic víc než spleť pojmů. Ze skutečného obsahu duševního života to neobsahuje nic než autorem předjímané názory. Takoví lidé mlátí prázdnou slámu, dokonce při zacházení s psychologií národů a jazyků. Všechny vědy skončí v podobně slepé uličce dokud nepřijde něco, co se s nimi setká z duchovní strany.

 

Moji milí přátelé, spojili jste se s proudem, ve kterém se vaše množství znalostí může zvětšit, když si uvědomíte vaši současnou znalost jako karmickou skutečnost. Takovým způsobem jste dorazili na křižovatku, na výhodné postavení, ze kterého je jasně zřetelné, že energická spolupráce v této práci je úkolem, který vám umožní v nynější nebo další inkarnaci sloužit lidstvu. Nepřemýšlejte o tom jako o nějakém abstraktním ideálu, ale stále se k tomu dál vracejte praktickým způsobem. Tahle práce musí být učiněna tak, aby přinesla ovoce.